Co jsem našla v manželově telefonu: Příběh Marie z Nuslí

„Kdo ti zase píše, Karle?“ zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl co nejvíc lhostejně. Seděli jsme v kuchyni u stolu, kde jsme spolu za posledních čtyřicet let vypili tisíce šálků kávy. Karel zvedl oči od mobilu, pousmál se a řekl: „Ale nikdo důležitý, Maruško.“

Jenže já věděla, že lže. Věděla jsem to už několik týdnů. Všimla jsem si, jak si chrání telefon, jak odchází na balkon volat, jak se v noci potichu směje do displeje. A pak jsem to udělala. Jednoho večera, když usnul u televize, jsem vzala jeho mobil do ruky. Srdce mi bušilo až v krku. Heslo jsem znala – byl to rok našeho seznámení.

Otevřela jsem zprávy a hned na mě vyskočilo jméno: Jana. Neznala jsem žádnou Janu, která by mu mohla psát takové věci. „Dneska jsi mi zase chyběl…“ „Kdy se uvidíme?“ „Máš krásný hlas.“

V tu chvíli mi bylo na zvracení. V šestatřiceti letech manželství jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ale tohle… To byla rána pod pás. Zavřela jsem oči a snažila se dýchat. Co teď? Mám mu to říct? Mám dělat, že nic nevím? Nebo mám odejít?

Druhý den ráno jsem byla jako tělo bez duše. Karel si ničeho nevšiml. „Dáš si ještě kafe?“ zeptal se a já jen přikývla. Pozorovala jsem ho – jeho ruce, které znám nazpaměť, jeho vrásky kolem očí, jeho pohyby. Najednou mi připadal cizí.

Celý den jsem přemýšlela, co dělat. Zavolat dceři? Říct to kamarádce? Ale styděla jsem se. Co když si budou myslet, že jsem selhala jako žena? Že už pro něj nejsem dost dobrá?

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Najednou přišla sms: „Jsi v pořádku? Nějak jsi dneska divná.“ Byla od Karla. Seděl v obýváku a psal mi zprávu místo toho, aby přišel za mnou.

Rozhodla jsem se. Musím s ním mluvit. Vrátila jsem se do bytu a postavila se před něj.

„Karle, kdo je Jana?“

Ztuhl. Chvíli mlčel a pak sklopil oči.

„To není tak, jak si myslíš…“ začal.

„Tak mi to vysvětli,“ řekla jsem tiše.

Seděli jsme dlouho do noci. Karel přiznal, že s Janou si píše už několik měsíců. Prý je to jen kamarádka z práce, která mu rozumí. Prý nikdy nic víc nebylo. Prý je jen osamělý a potřeboval si s někým povídat.

„A proč sis nepovídal se mnou?“ zeptala jsem se.

Nevěděl.

Další dny byly jako zlý sen. Chodila jsem po bytě a všechno mi připadalo falešné – naše fotky na stěně, jeho pantofle u postele, jeho hrnek s nápisem Nejlepší táta na světě.

Dcera Lenka poznala, že něco není v pořádku. „Mami, co se děje?“ ptala se mě u oběda.

Nechtěla jsem ji zatěžovat svými starostmi. Ale nakonec jsem jí všechno řekla. Rozplakala se a objala mě.

„Mami, tati tě má pořád rád. Jenom… možná jste spolu moc dlouho mlčeli.“

Možná měla pravdu. Možná jsme oba byli unavení životem, rutinou, starostmi o vnuky a zdraví.

Jednoho večera jsme s Karlem seděli mlčky u televize. Najednou řekl: „Maruško, nechci tě ztratit.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době viděla v jeho očích strach.

„Já nechci žít ve lži,“ odpověděla jsem.

Začali jsme spolu znovu mluvit – o všem, co nás trápí i těší. Bylo to těžké a bolestivé. Ale možná právě proto jsme to zvládli.

Dnes už vím, že žádný vztah není samozřejmost. Že i po tolika letech může přijít krize, která vás donutí přehodnotit celý život.

Někdy si říkám: Je lepší nevědět? Nebo je lepší znát pravdu, i když bolí? Co byste udělali vy na mém místě?