Co zaseješ, to sklidíš: Měsíc na rýži a rodinné ticho

„Tak si to zkus sám, když myslíš, že nám stačí jen rýže!“ vyštěkla jsem na Petra a zabouchla za sebou dveře kuchyně. Jeho pohled byl směsicí vzdoru a překvapení, ale ani na okamžik neuhnul. „Aspoň ušetříme,“ odsekl a já v tu chvíli věděla, že tahle hádka bude mít následky.

Bylo pondělí večer, děti už spaly a v bytě na pražském sídlišti bylo dusno nejen kvůli letnímu vedru. Poslední týdny jsme se s Petrem hádali pořád dokola – o peníze, o to, kdo co koupí, kdo kolik utratí. Petr měl pocit, že rozhazuju za zbytečnosti, já jsem měla pocit, že šetří až za hrob. Když mi včera oznámil, že na celý měsíc koupil jen deset kilo rýže a pár konzerv, málem jsem omdlela. „To přece nemyslíš vážně! Děti potřebují ovoce, zeleninu…“ „Všichni přežijeme. Aspoň uvidíš, jak se dá žít skromně.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny ty scény: hádky u stolu, uražené mlčení, děti, které se ptají, proč je táta zase naštvaný. Ráno jsem vstala dřív než obvykle a rozhodla se: dobře, chceš rýži? Budeš mít rýži. Ale jen ty.

Začala jsem vařit zvlášť pro děti a pro sebe – jednoduché věci, co jsme měli doma: vajíčka, chleba, zeleninu ze zahrádky od mamky. Petrovi jsem ale servírovala jen rýži. První den nic neřekl. Druhý den se ušklíbl: „To už je trochu trapný.“ Třetí den už byl podrážděný: „To si děláš srandu? To mám fakt jíst jen tohle?“

„Vždyť jsi říkal, že to stačí,“ odpověděla jsem ledově.

Děti začaly vnímat napětí. Malá Anička se mě ptala: „Mami, proč táta nejí s námi?“ A já nevěděla, co říct. Petr byl čím dál víc mrzutý, začal chodit domů později a večery trávil mlčky u televize. Já jsem se snažila být silná – chtěla jsem mu dát lekci. Ale místo zadostiučinění jsem cítila jen prázdno.

Jednou večer přišel Petr domů a v kuchyni mě zastihl u dřezu. „Myslíš si, že mě tímhle ponížíš? Že mě donutíš změnit názor?“ Jeho hlas byl tichý, ale napjatý jako struna. „Chci jen, abys pochopil, jaké to je dělat kompromisy,“ odpověděla jsem unaveně.

„A myslíš, že tohle je kompromis? Tohle je pomsta.“

Zamrazilo mě. Možná měl pravdu. Možná jsem opravdu chtěla jen vyhrát.

Dny plynuly a atmosféra doma byla čím dál horší. Děti byly nervózní, já podrážděná a Petr uzavřený do sebe. Jednou večer jsem slyšela Aničku plakat v pokoji – bála se, že se rozvedeme. Sedla jsem si k ní na postel a poprvé po dlouhé době mi tekly slzy.

Další ráno jsem Petrovi položila na stůl talíř s míchanými vajíčky a krajíc chleba. Podíval se na mě překvapeně. „Už nechci válčit,“ řekla jsem tiše.

Seděli jsme proti sobě dlouho beze slov. Nakonec Petr řekl: „Možná jsem to přehnal. Jen jsem měl strach… že všechno nezvládnu.“

„Já taky,“ přiznala jsem.

Ten měsíc nám vzal hodně – smích u večeře, klidné večery i pocit domova. Ale možná nám taky něco dal: pochopení, že pomsta nikdy nic nevyřeší a že kompromis není slabost.

Někdy si říkám – stálo mi to za to? Nebylo by lepší prostě mluvit? Co byste udělali vy na mém místě?