Dárky, které nikdy nestačí: Příběh o rodinných setkáních a nevyřčených očekáváních

„Tohle jsi mi koupila?“ Mamčin hlas zněl tiše, ale v tom tichu byla ukrytá celá lavina zklamání. Seděla u stolu v kuchyni, ruce složené v klíně, a já jsem před ní rozbalovala balíček s novou šálou, kterou jsem vybírala celé odpoledne. Byla to šedá kašmírová šála z obchodu na Václaváku, dražší, než bych si mohla dovolit. Ale mamka jen pokrčila rameny a podívala se na mě tím pohledem, který mě vždycky rozklepe.

„Myslela jsem, že máš ráda šedou…“ zašeptala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Táta se snažil zachránit situaci: „No tak, Marie, je to hezký dárek.“ Ale mamka jen mávla rukou a začala uklízet papíry od dárků. V tu chvíli jsem si zase připadala jako malá holka, která nikdy neudělá nic správně.

Rodinné oslavy jsem kdysi milovala. Jako dítě jsem se těšila na babiččiny koláče, na smích bratranců a na to, jak si s mámou povídáme v kuchyni. Ale posledních pár let se pro mě každé setkání změnilo v maraton stresu. Všichni čekají na dárky – a já mám pocit, že nikdy netrefím to pravé.

Moje sestra Jana je v tomhle úplně jiná. „Hele, prostě jí kup něco praktickýho,“ radila mi po telefonu týden před oslavou. „Nebo jí dej poukaz do drogerie. Stejně si vždycky stěžuje.“ Ale já chtěla něco víc. Chtěla jsem, aby mamka měla radost. Aby se na mě podívala tím hrdým pohledem, který jsem naposledy viděla snad na maturitě.

Den před oslavou jsem běhala po obchodech v centru Prahy. Všude davy lidí, nervózní prodavačky a já s hlavou plnou otázek: Má radši modrou nebo zelenou? Potřebuje něco do kuchyně? Kdybych jí koupila knížku, přečetla by si ji vůbec? Nakonec jsem skončila u té šály – byla jemná, elegantní, přesně taková, jakou by mohla nosit do divadla.

Ale teď sedím u stolu a cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Bratr Petr si rozbaluje ponožky a směje se: „No jasně, ponožky! To je tradice.“ Táta dostal lahev slivovice a hned ji otevřel. Jen já mám pocit, že jsem zase selhala.

Po večeři se všichni přesunuli do obýváku. Mamka si sedla ke stolu a začala listovat letákem z Lidlu. Přisedla jsem si k ní a zkusila navázat rozhovor: „Mami, chtěla bys příště něco jiného?“ Podívala se na mě unavenýma očima: „Já už nic nepotřebuju. Všechno mám.“

Ta věta mě bodla do srdce. Vždyť já se tolik snažím! Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na keramickou vázu k padesátinám, na parfém k Vánocům, na ručně pletený svetr, který nikdy nenosila. Proč je tak těžké potěšit vlastní mámu?

Jana mezitím v kuchyni vyprávěla historky z práce a všichni se smáli. Jen já jsem seděla vedle mamky a přemýšlela, jestli to není celé moje chyba. Možná bych měla být víc jako Jana – brát věci s nadhledem a neřešit každou maličkost.

Když jsme večer odcházeli domů, mamka mě objala. „Děkuju za šálu,“ řekla tiše. Ale v jejím hlase nebyla radost – spíš smíření. Cestou domů v tramvaji jsem koukala z okna na rozsvícenou Prahu a přemýšlela o tom, proč jsou rodinné vztahy někdy tak složité.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala Janě zprávu: „Jak to děláš, že tě máma nikdy nekritizuje?“ Odpověděla mi až ráno: „To není pravda. Jen to neřeším. Každá jsme jiná.“

Možná je to opravdu o tom přijmout, že nikdy nebudu dokonalá dcera podle maminčiných představ. Ale stejně mě to bolí. Každý další svátek je pro mě připomínkou toho, že i když se snažím sebevíc, někdy to prostě nestačí.

A tak se ptám: Má cenu se pořád snažit potěšit někoho, kdo možná ani nechce být potěšen? Nebo bych měla začít dělat dárky hlavně pro sebe – abych věděla, že jsem udělala maximum? Co byste udělali vy na mém místě?