Divadelní lístky na poslední chvíli: Dar z nebe, nebo noční můra?

„To si děláš srandu, Honzo?!“ vyhrkla jsem do telefonu, když jsem vylovila ze schránky dvě vstupenky na večerní představení v Národním divadle. Bylo půl šesté a představení začínalo v osm. V hlavě mi běžely všechny dnešní resty: nákup, úkoly s dcerou Klárkou, večeře pro rodinu, slíbený telefonát s mámou. A teď tohle.

„No tak, Lucko, vždyť víš, že to bude pecka! Vstupenky jsem sehnal na poslední chvíli, je to komedie, přesně pro tebe! A navíc… potřebuju tě jako doprovod, protože moje holka je zase nemocná,“ zněl Honzův hlas z telefonu. Slyšela jsem v něm nadšení i lehkou nervozitu.

„Honzo, já fakt nevím…“ začala jsem, ale on mě nenechal domluvit. „Prosím! Víš, jak dlouho jsme spolu nikde nebyli? A já už to nemůžu vrátit. Udělej si čas, bude to stát za to!“

Zavěsila jsem a chvíli jen stála na chodbě paneláku. V ruce jsem svírala ty lístky jako důkaz Honzovy impulzivity i jeho upřímné snahy mě potěšit. Jenže já měla dneska úplně jiné plány. V kuchyni už voněla polévka a Klárka se ptala, kdy budeme dělat úkoly. Manžel Petr měl přijít později z práce a já mu slíbila klidný večer.

„Mami, co to máš?“ nakoukla Klárka do předsíně. „Lístky do divadla…“ odpověděla jsem rozpačitě. „Půjdeš?“ zeptala se s nadějí v očích. „Nevím…“ povzdechla jsem si a cítila, jak se mi v hlavě rozjíždí kolotoč výčitek a pochybností.

Zavolala jsem Petrovi. „Prosím tě, Honza mi dal dva lístky do divadla na dnešek… prý bych měla jít s ním. Ale já nevím…“

Chvíli bylo ticho. „Lucko, jestli chceš jít, běž. Já to tady zvládnu. Ale příště by mohl Honza myslet trochu dopředu, ne?“ slyšela jsem v jeho hlase smíšené pocity – pochopení i lehké podráždění.

Během večeře jsem byla duchem nepřítomná. Klárka se snažila vyřešit slovní úlohu a já přemýšlela, jestli je správné nechat rodinu kvůli spontánnímu nápadu kamaráda. V hlavě mi zněla slova mojí mámy: „Čas je to nejcennější, co máš.“

Nakonec jsem podlehla – možná i proto, že jsem cítila potřebu na chvíli utéct z každodenní rutiny. Rychle jsem se převlékla a vyrazila na tramvaj. Honza už čekal před divadlem s úsměvem od ucha k uchu.

„Jsem rád, že jsi přišla! Víš co? Dneska si to prostě užijeme!“ řekl a podal mi ruku.

V sále bylo plno a atmosféra slavnostní. Jenže já se nedokázala úplně uvolnit. Pořád jsem myslela na to, co všechno doma nestihnu a jestli je správné přijímat takové dárky na poslední chvíli.

Během představení jsem se několikrát přistihla, že se nesměju vtipům jako ostatní. Hlavou mi běžely myšlenky: Proč Honza nikdy neplánuje dopředu? Proč mám pocit, že jeho překvapení jsou spíš jeho způsobem, jak mě dostat tam, kam chce on? Je to opravdu dárek pro mě – nebo pro něj?

O přestávce jsme šli na víno do foyeru. Honza byl nadšený: „Vidíš? Říkal jsem ti, že to bude super! Jsem rád, že jsi tu se mnou.“

Podívala jsem se na něj a najednou mi bylo líto, že mu nedokážu dát tu radost zpět stejnou měrou. „Honzo… víš, já si toho vážím. Ale příště bych byla radši, kdybych o tom věděla dřív. Mám taky svůj život a někdy je těžké všechno skloubit.“

Chvíli mlčel. Pak se usmál smutně: „Já vím… Já jen chtěl udělat něco spontánního. Ale asi jsem na to šel blbě.“

Cestou domů jsme mlčeli. V hlavě mi zněla otázka: Je lepší přijmout dar i s tím stresem kolem něj – nebo si radši stát za svým časem a říct ne?

Doma už všichni spali. Sedla jsem si ke stolu a dívala se na program představení. Bylo to krásné – ale stálo mě to víc energie než radosti.

Možná bychom měli přemýšlet nejen o tom, co dáváme druhým – ale i o tom, jak jim tím zasahujeme do života.

Co myslíte vy? Je spontánní dárek opravdu vždycky radost – nebo může být i břemenem? Jak byste se zachovali vy?