Dopis, který nikdy neměl být napsán: Příběh o mém nevlastním otci

„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ vykřikla jsem na mámu, když jsem v patnácti letech poprvé zjistila, že muž, kterého jsem celý život nazývala tátou, není mým biologickým otcem. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku v Jihlavě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Máma jen mlčela a Petr, můj nevlastní otec, seděl u stolu s hlavou v dlaních. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět.

Moje dětství nebylo špatné. Petr byl vždycky ten, kdo mě učil jezdit na kole, kdo mi pomáhal s úkoly z matematiky a kdo mě objímal, když jsem měla noční můry. Ale najednou mi připadalo, že všechno bylo lež. Můj skutečný otec – ten, který nás opustil, když mi byly dva roky – byl pro mě jen jméno na rodném listu. A přesto jsem měla pocit, že mi něco vzali.

„Terezo, já jsem tě nikdy nechtěl klamat,“ řekl Petr tiše. „Ale chtěl jsem být tím nejlepším tátou, jakého můžeš mít.“

Vyběhla jsem z bytu a zabouchla za sebou dveře. Celé týdny jsem s Petrem skoro nemluvila. Doma panovalo napětí, máma se snažila situaci uklidnit, ale já byla plná vzteku a zmatku. Ve škole jsem se uzavřela do sebe a kamarádky nechápaly, co se děje.

Jednou večer jsem zaslechla mámu plakat v ložnici. „Myslíš, že nám to někdy odpustí?“ šeptala Petrovi. „Nevím,“ odpověděl. „Ale budu tu pro ni pořád.“

Ta slova se mi zaryla do srdce. Začala jsem si všímat drobností – jak Petr ráno vstává dřív, aby mi připravil svačinu do školy, jak mě vozí na tréninky volejbalu i když je unavený z práce v továrně, jak se snaží rozesmát mě svými trapnými vtipy.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a našla Petra v kuchyni, jak opravuje rozbitý mixér. „Ahoj,“ řekla jsem nesměle. Podíval se na mě překvapeně a usmál se. „Ahoj Teri.“

Sedla jsem si naproti němu a chvíli mlčela. „Proč jsi to všechno dělal?“ zeptala jsem se tiše.

Petr položil šroubovák a podíval se mi do očí. „Protože tě mám rád. Protože jsi moje dcera. Nezáleží na tom, co je napsané na papíře.“

V tu chvíli jsem pochopila, že rodina není jen o krvi. Začala jsem Petrovi pomáhat doma víc než dřív, trávili jsme spolu čas a pomalu se mezi námi obnovovala důvěra. Ale pořád ve mně něco hlodalo – pocit viny za to, jak jsem se k němu chovala.

Když mi bylo osmnáct a maturovala jsem, rozhodla jsem se napsat Petrovi dopis. Seděla jsem u stolu dlouho do noci a slzy mi kapaly na papír:

„Milý Petře,

nevím, jestli někdy najdu ta správná slova, ale chci ti poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal. Vím, že jsem ti ublížila svými slovy i chováním. Bylo to těžké období pro nás všechny. Ale teď už chápu, že jsi byl vždycky můj skutečný táta – tím, co jsi dělal každý den, ne tím, co říká rodný list.

Děkuji ti za trpělivost, za lásku i za to, že jsi nikdy nevzdal boj o naši rodinu.

Mám tě ráda.
Tvoje Tereza“

Dopis jsem mu dala ráno před maturitou. Když ho četl, viděla jsem mu v očích slzy – poprvé v životě. Objali jsme se a já věděla, že jsme si navzájem odpustili.

Dnes je mi dvacet pět let a Petr je stále součástí mého života. Můj biologický otec se nikdy neozval a už ani necítím potřebu ho hledat. Vím, kdo je můj skutečný táta.

Někdy si říkám – kolik dětí kolem nás žije s podobným tajemstvím? Kolik z nich nikdy nenajde odvahu říct «děkuji» těm, kteří je opravdu vychovali? A kolik rodičů čeká na slova odpuštění nebo uznání? Možná bychom si měli častěji připomínat, že rodina je hlavně o lásce a odvaze být spolu i přes všechny překážky.