Dovolená, která roztrhla mou rodinu: Pravda o tchyni z Vysočiny

„Proč jsi to udělala, Aleno? Proč jsi musela všechno zkazit?“ slyšela jsem za sebou hlas svého manžela Petra, když jsem s třesoucíma rukama balila kufr v malé ložnici naší chalupy na Vysočině. Ještě včera jsem si myslela, že tahle dovolená bude příležitostí, jak utužit naše rodinné vztahy, ale teď jsem měla pocit, že se všechno rozpadá pod rukama.

Když jsme přijeli na chalupu jeho maminky, paní Jarmily, byla jsem plná naděje. Děti se těšily na rybník, já na klid a Petr na to, že si konečně odpočine od práce. Jenže už první večer jsem cítila, že něco není v pořádku. Jarmila mě přivítala s ledovým úsměvem a hned mi začala vyčítat, že jsem dětem zapomněla přibalit teplejší bundy. „Na Vysočině je v noci chladno, Aleno, to bys už po těch letech mohla vědět,“ pronesla s tím svým typickým tónem, který mě vždycky bodl do srdce.

Snažila jsem se to přejít, ale napětí mezi mnou a Jarmilou bylo cítit ve vzduchu. Petr se tvářil, že nic nevidí, a děti si hrály na zahradě, jako by se nic nedělo. Druhý den ráno jsem šla do kuchyně a slyšela jsem, jak Jarmila šeptá do telefonu: „Ona to stejně nikdy nepochopí, ta naše Alenka. Všechno musí být podle ní.“ Zastavila jsem se ve dveřích a cítila, jak mi hoří tváře. Chtěla jsem odejít, ale Jarmila mě zahlédla a rychle zavěsila. „Dáš si kávu?“ zeptala se, jako by se nic nestalo.

Celý den jsem přemýšlela, jestli si to neberu moc osobně. Ale večer, když jsme seděli u ohně, začala Jarmila před Petrem narážet na to, že bych měla být víc doma s dětmi a méně pracovat. „Děti potřebují mámu, ne kariéristku,“ řekla a upřeně se na mě podívala. Petr mlčel. Cítila jsem, jak se mi v očích hromadí slzy, ale nechtěla jsem jí dát tu radost, že mě rozbrečela.

Další dny byly jako na houpačce. Snažila jsem se být milá, pomáhala jsem v kuchyni, chodila s dětmi na procházky, ale Jarmila si vždycky našla něco, co dělám špatně. Jednou mi vyčetla, že jsem špatně pověsila prádlo, jindy že jsem koupila špatný chleba. Petr se mě zastal jen jednou, když už jsem to nevydržela a rozplakala se u stolu. „Mami, nech už Alenu být,“ řekl tiše, ale Jarmila jen mávla rukou: „Já jen chci, aby byla naše rodina v pořádku.“

Jednoho večera, když děti spaly, jsem zaslechla hádku mezi Petrem a Jarmilou. „Mami, proč jí to děláš? Proč ji pořád ponižuješ?“ slyšela jsem Petra. „Protože ji nikdy nebudu považovat za dost dobrou pro tebe! Ty jsi měl zůstat s Lenkou, ta byla jiná!“ odpověděla Jarmila a já cítila, jak se mi hroutí svět. Lenka byla Petrova bývalá přítelkyně, o které jsem si myslela, že je dávno minulostí.

Ráno jsem se snažila chovat normálně, ale Jarmila se na mě dívala s vítězným úsměvem. Petr byl celý den zamlklý a děti cítily napětí. Večer jsem sebrala odvahu a šla za Petrem do stodoly. „Petře, proč mi to neřekneš? Proč mě tvoje máma nenávidí?“ zeptala jsem se tiše. Petr se na mě podíval a v očích měl slzy. „Já nevím, Aleno. Snažím se, ale ona tě prostě nikdy nepřijme. Myslel jsem, že když sem pojedeme, všechno se zlepší…“

Ten večer jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, jestli má cenu dál bojovat o rodinu, kde nejsem vítaná. Ráno jsem se rozhodla, že odjedu s dětmi domů. Když jsem balila kufry, Petr přišel a snažil se mě zastavit. „Aleno, prosím, zůstaň. Kvůli dětem… kvůli nám.“ Ale já už nemohla. „Petře, já už nemůžu dál. Tvoje máma mě ničí a ty mě nedokážeš ochránit.“

Když jsme odjížděli, Jarmila stála ve dveřích a dívala se na mě s výrazem, který nikdy nezapomenu. Nebyla v něm lítost, jen vítězství. Děti plakaly a já měla pocit, že jsem selhala. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Měla jsem zůstat a bojovat, nebo jsem měla odejít už dávno?

Teď, když sedím doma a dívám se na prázdné místo vedle sebe, přemýšlím: Kde je hranice mezi loajalitou k rodině a ochranou sebe sama? Může člověk obětovat všechno pro lásku, i když ho to ničí? Co byste udělali vy na mém místě?