Dovolená, která změnila všechno: Týden u tchyně, na který nikdy nezapomenu

„Tohle není hotel, Lucie! Tady se vstává v sedm a snídaně je na stole v půl osmé!“ ozvalo se z kuchyně hned první ráno. Ještě jsem ani nerozlepila oči a už jsem slyšela hlas paní Jany, mojí tchyně, který se nesl celým domem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že týdenní dovolená u manželových rodičů v malém městečku u Hradce Králové nebude žádný odpočinek.

Petr, můj muž, se jen provinile usmál a zašeptal: „Promiň, máma je prostě taková.“ Ale já už cítila, jak mi v žaludku roste knedlík. Vstala jsem, oblékla si župan a šla do kuchyně, kde už seděla celá rodina – tchán Josef s novinami, švagrová Martina s mobilem a samozřejmě paní Jana, která mi věnovala pohled, jaký bych nepřála ani největšímu nepříteli.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem nejistě. „No konečně,“ odsekla tchyně. „Myslela jsem, že tu snídani budu muset sníst sama.“ Petr se snažil odvést řeč na počasí, ale napětí by se dalo krájet. Všichni mlčeli a já měla pocit, že jsem vetřelec ve vlastním životě.

Po snídani mi tchyně podala utěrku: „Lucie, ty umyješ nádobí. U nás si každý musí zasloužit svůj talíř.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale Petr mě pohledem umlčel. Tak jsem mlčky drhla talíře a v hlavě mi běžely myšlenky – proč mě nikdy nepřijala? Proč mám pocit, že tu nikdy nebudu patřit?

Odpoledne jsme měli jet na výlet do Adršpašských skal. Tchyně rozhodla, že pojedeme všichni jedním autem. „A Lucie si sedne dopředu, aspoň bude mít na co koukat,“ řekla s ironickým úsměvem. Cestou mi vyprávěla o všech svých úspěších a nenápadně narážela na to, jak by Petr mohl mít lepší ženu – „nějakou pořádnou hospodyni, co umí vařit svíčkovou a neobjednává pizzu.“

Večer jsem se zavřela v pokoji a rozbrečela se. Petr přišel za mnou: „Luci, vydrž to. Je to jen týden.“ Ale já už věděla, že tohle není jen o týdnu. Je to o tom, jak mě jeho rodina nikdy nepřijala a jak on nikdy nenašel odvahu mě bránit.

Další dny byly jako přes kopírák. Každé ráno kritika – že neumím správně ustlat postel, že dávám málo soli do polévky, že nejsem dost společenská. Švagrová Martina mi šeptala: „Neboj, ona je taková na všechny.“ Ale já věděla, že na mě je přísnější než na ostatní.

Ve čtvrtek večer přišla ta nejhorší hádka. Seděli jsme u stolu a tchyně začala před všemi rozebírat naši domácnost: „A víš, Lucie, že Petr měl vždycky rád pořádek? Doma to prý moc nevedeš.“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Paní Jano,“ řekla jsem nahlas a hlas se mi třásl vztekem i strachem. „Já vím, že nejsem vaše vysněná snacha. Ale snažím se. A už mě nebaví poslouchat, jak všechno dělám špatně. Jestli vám tolik vadím, řekněte to rovnou.“

V místnosti zavládlo ticho. Tchán Josef odložil noviny a poprvé za celý týden se na mě podíval: „Jano, nech ji být. Lucie je dobrá holka.“ Tchyně zrudla a odešla z místnosti.

Petr na mě zůstal zírat s otevřenou pusou. „Tohle jsi neměla…“ začal tiše. Ale já už věděla, že musím něco změnit.

Další den jsem si sbalila věci. „Odjíždím domů,“ oznámila jsem Petrovi. „Buď pojedeš se mnou, nebo zůstaneš tady.“ Rozhodl se jet se mnou.

Cestou domů jsme mlčeli. Až když jsme zastavili před naším panelákem v Pardubicích, Petr řekl: „Promiň. Měl jsem tě bránit.“

Doma jsem si sedla na gauč a poprvé po letech si uvědomila, že mám právo na respekt – i od manželovy rodiny. A že rodina není jen krev, ale hlavně vztahy a úcta.

Od té doby jsme k Petrovu rodičům jezdili méně často a jen na krátké návštěvy. Petr začal víc stát při mně a já si konečně připadala jako rovnocenný člen rodiny – aspoň té naší malé.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout někoho nového do rodiny? A kolik žen v Česku zažívá podobné ponížení jako já? Co byste udělali vy na mém místě?