Dům, který rozdělil rodinu: Příběh o tchyni, která nezná hranice

„Tohle jste si vážně představovali pod pojmem domov?“ ozvalo se z rohu obýváku hlasem, který jsem znala až příliš dobře. Maminka mého manžela, paní Novotná, stála s rukama v bok a pohledem přejížděla po našich nových bílých stěnách, jako by hledala další důvod ke kritice. V tu chvíli jsem měla chuť utéct do ložnice a zamknout za sebou dveře.

Byl to náš první večer v novém bytě na pražském sídlišti. S manželem Petrem jsme na něj šetřili roky, odříkali si dovolené i nové auto. Když jsme konečně dostali klíče, cítila jsem se jako vítěz. Ale teď, když jsme pořádali kolaudační večírek pro rodinu, jsem měla pocit, že jsem prohrála ještě dřív, než jsem začala.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr opatrně, ale jeho matka ho přerušila mávnutím ruky. „Podívej se na tu kuchyň! Vždyť sem se nevejde ani pořádný hrnec. A co ten balkon? To jste si nemohli najít něco lepšího?“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všichni hosté ztichli a upírali na nás pohledy. Moje vlastní máma seděla u stolu a nervózně si pohrávala s ubrouskem. Snažila jsem se ovládnout, ale v hlavě mi hučelo. „Paní Novotná, tohle je náš domov. Nám se tu líbí,“ řekla jsem tiše.

Tchyně se na mě podívala s úšklebkem. „No jo, hlavně že vy jste spokojená. Ale Petr si zaslouží víc.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „A co když je Petr spokojený? Co když jsme oba šťastní? Proč vám to nestačí?“

Nastalo trapné ticho. Petr se postavil mezi nás a snažil se situaci zachránit: „Mami, prosím tě, nech toho. Je to náš domov a my jsme spokojení.“

Tchyně se uraženě zvedla od stolu. „Tak já už asi půjdu. Nechci být tam, kde mě nikdo nechce.“

Zůstala po ní jen vůně parfému a napjatá atmosféra. Hosté se snažili rozhovor odvést jinam, ale už to nebylo ono. Večer skončil dřív, než začal.

Když jsme s Petrem uklízeli prázdné talíře, cítila jsem slzy na krajíčku. „Promiň,“ řekl tiše a objal mě kolem ramen. „Neměla sem ji zvát.“

„To není tvoje chyba,“ šeptla jsem. „Jen… proč to musí být vždycky tak těžké?“

Další dny byly plné napětí. Tchyně mi neodpovídala na zprávy a Petr byl zamlklý. V práci jsem byla roztržitá a doma jsem měla pocit, že chodím po špičkách.

Jednoho večera přišla sms: „Jano, můžeme si promluvit? – paní Novotná.“

Srdce mi bušilo až v krku. Domluvily jsme si schůzku v kavárně na náměstí. Seděla tam už předem, s kávou před sebou a výrazem člověka, který ví, že má pravdu.

„Jano,“ začala bez pozdravu, „já vím, že to myslíte dobře. Ale Petr je můj jediný syn. Chci pro něj to nejlepší.“

„A co když to nejlepší je právě tohle?“ zeptala jsem se opatrně.

Zamračila se. „Ty jsi nikdy neměla takové podmínky jako my. Nevíš, co je to mít opravdový domov.“

Zamrazilo mě. „Moji rodiče dřeli celý život, abych měla kde bydlet. Možná jsme neměli vilu v Dejvicích, ale měli jsme lásku.“

Chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Já jen nechci, aby Petr trpěl.“

„Ale on netrpí,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe. „Trpí jen tehdy, když mezi námi stojíte vy.“

Od té doby se něco změnilo. Tchyně už nebyla tak často u nás doma a když přišla, byla zdrženlivější. Petr byl rád, že máme klid, ale já cítila prázdno tam, kde měla být rodinná pohoda.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na balkoně a dívali se na světla města. „Myslíš, že to někdy bude lepší?“ zeptala jsem se.

Petr mě pohladil po ruce: „Možná časem… nebo až pochopí, že jsme dospělí.“

Někdy přemýšlím – proč je tak těžké najít společnou řeč mezi generacemi? Musíme si vždycky ubližovat jen proto, že máme jiné představy o štěstí?

Co byste dělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vztah s tchyní nebo je lepší chránit svůj klid?