Dům na hranici: Když sousedské sny narazí na realitu

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Ty opravdu necháš svou dceru bydlet vedle nás? Vždyť to je jasné, že se s naším Petrem dají dohromady!“ slyšela jsem jednou večer přes plot hlas paní Novotné. Seděla jsem na zahradě a snažila se uklidnit po dalším hektickém dni. Slunce zapadalo za střechy domů v naší malé vesnici u Kolína a já popíjela kávu, když mi došlo, že tohle není poprvé, co slyším podobné narážky.

Moji rodiče vždycky říkali: „Kluci přijdou a odejdou, hlavně si z toho nic nedělej.“ Jenže já jsem si z toho vzala přesný opak. Když jsem na gymplu potkala Honzu, věděla jsem, že je to on. První láska, první pusa za autobusovou zastávkou, první společné sny. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on bude tím, s kým postavím dům na pozemku vedle rodičů.

Když jsme oznámili, že budeme stavět, vesnice ožila. Každý měl svůj názor. „To je jasné, že to staví pro Lucku a Petra! Vždyť ti dva spolu vyrůstali,“ šeptaly si sousedky v obchodě. Jenže já už dávno nebyla ta malá Lucka, co si hrála s Petrem na schovávanou. Petr byl fajn kluk, ale nikdy mezi námi nic nebylo. On šel na učňák do Prahy, já na gympl do Kolína. Naše cesty se rozešly.

Stavba domu byla peklo. Peníze nám nestačily, Honza měl dvě práce a já dojížděla do města za prací i dětmi. Rodiče pomáhali, jak mohli, ale napětí rostlo. Každý den někdo přišel s radou nebo dotazem: „A kdy už se stěhujete? A co Petr? Už se těší?“ Nejhorší bylo, že i moji rodiče začali podléhat tlaku okolí. Máma jednou přišla domů rozčilená: „Lucko, neměla bys být k Petrovi milejší? Vždyť je to slušný kluk.“

Jednoho večera jsme s Honzou seděli u stolu a já mu to všechno vyklopila. „Víš, mám pocit, že tu stavíme dům ne pro sebe, ale pro všechny ostatní. Každý má nějakou představu o našem životě.“ Honza mě pohladil po ruce: „Na ostatní kašli. My víme, proč to děláme.“

Jenže tlak sílil. Petr začal chodit častěji kolem našeho pozemku a jeho máma mi jednou mezi řečí řekla: „Víš, Lucko, Petr by byl rád, kdybys mu dala šanci. Vždyť jste skoro rodina.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „Ale já jsem šťastná s Honzou,“ vyhrkla jsem. Paní Novotná jen mávla rukou: „To se spraví.“

Začaly se šířit drby. Prý Honza není ten pravý, prý mě drží jen kvůli dětem. Jednou jsem zaslechla v obchodě: „No jo, Lucka by měla být s Petrem. To by byla pořádná rodina.“ Cítila jsem se jako v pasti. Každý den jsem musela dokazovat, že moje volba byla správná.

Jednoho dne přišla krize. Honza přišel domů pozdě a unavený. Děti plakaly, já byla na pokraji sil. „Proč to všechno děláme?“ zeptala jsem se zoufale. Honza se na mě podíval a řekl: „Protože jsme spolu šťastní. Ale jestli máš pocit, že by ti bylo líp s Petrem…“ Rozplakala jsem se. „Nechci Petra! Chci tebe! Jen už nemůžu snášet ty pohledy a řeči.“

Další den jsem šla za mámou a všechno jí řekla. Mlčela dlouho a pak tiše řekla: „Víš, Lucko, lidi vždycky budou něco chtít nebo čekat. Ale ty musíš žít svůj život.“

Rozhodla jsem se postavit všem čelem. Na vesnické slavnosti jsem si vzala mikrofon a řekla: „Vím, že si všichni myslíte, že ten dům je pro mě a Petra. Ale já miluju Honzu a máme dvě krásné děti. Prosím vás, nechte nás žít podle sebe.“ Bylo ticho. Pak někdo zatleskal a další se přidali.

Od té doby už drby utichly – alespoň většina z nich. S Petrem jsme zůstali přátelé a jeho máma mi jednou řekla: „Asi jsem to přehnala. Hlavně buďte šťastní.“

Někdy večer sedím na zahradě a přemýšlím: Proč lidé tak rádi plánují životy druhých? A proč je tak těžké říct nahlas to nejjednodušší – že chci být jen sama sebou?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vlastní štěstí i proti celému okolí?