Dva roky po svatbě s rozvedeným: Když se jeho dcera nastěhuje k nám, začíná skutečná zkouška lásky

„To snad nemyslíš vážně, Pavle!“ vyhrkla jsem, když mi oznámil, že Maja se k nám nastěhuje. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Náš dvoupokojový byt na Žižkově byl už tak těsný pro dva dospělé lidi, natož pro tři. „Lucie, ona nemá kam jít. Je to moje dcera,“ odpověděl tiše, ale rozhodně. V jeho očích jsem viděla únavu i strach. Věděla jsem, že tohle není jednoduché ani pro něj.

Maja byla vždycky trochu záhadná. Od rozvodu Pavla s Ivanou žila převážně u matky na Proseku a k nám chodila jen na víkendy. Bylo jí patnáct a puberta s ní cloumala jako s větrem v korunách stromů. Nikdy jsme si nebyly blízké. Snažila jsem se, ale ona mě vždycky držela na odstup. Teď měla být najednou součástí každého mého dne.

První večer byl tichý. Maja seděla na posteli v našem bývalém pracovním koutě, sluchátka v uších, oči upřené do mobilu. Pavel se snažil navodit atmosféru rodinné pohody: „Majo, nechceš si dát s námi večeři?“ Odpověděla jen pokrčením ramen. Seděli jsme u stolu ve třech a já cítila, jak mezi námi visí napětí husté jako mlha nad Vltavou.

Začaly dny plné drobných konfliktů. Maja nechávala špinavé nádobí ve dřezu, její oblečení bylo rozházené po celém bytě. Když jsem ji na něco upozornila, protočila oči a zabouchla za sebou dveře. Pavel byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. „Lucie, zkus být trpělivá,“ prosil mě večer v ložnici, když jsme si šeptali do polštáře. „Ona to nemá lehké.“

Jenže já to taky neměla lehké. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově. Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství, o tom, jestli vůbec dokážu být dobrou nevlastní matkou. Moje kamarádka Jana mi po telefonu radila: „Musíš si nastavit hranice! Nenech se převálcovat.“ Ale jak mám nastavovat hranice dítěti, které není moje?

Jednoho večera jsem zaslechla Majin rozhovor s kamarádkou přes videochat: „Ta Lucie je fakt hrozná. Pořád mě buzeruje.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích. Byla jsem pro ni jen vetřelkyně, která jí vzala tátu.

Situace se vyhrotila o měsíc později. Maja přišla domů pozdě v noci a byla cítit alkoholem. Pavel byl v práci na noční směně a já nevěděla, co dělat. „Majo, kde jsi byla? Máš být doma do deseti!“ vyjela jsem na ni. „Nejsi moje máma! Nemáš mi co říkat!“ zakřičela zpátky a práskla dveřmi od koupelny.

Celou noc jsem nespala. Ráno jsem Pavlovi všechno řekla. Seděl tiše u stolu a díval se do hrnku s kávou. „Možná jsme udělali chybu… Možná tohle nezvládneme,“ řekla jsem zoufale. „Lucie… prosím tě… já tě miluju,“ zašeptal a chytil mě za ruku.

Ale láska někdy nestačí. Začali jsme se hádat častěji – o Majiných známkách, o penězích, o tom, kdo má co uklidit. Pavel byl rozpolcený mezi mnou a dcerou. Já byla unavená a nešťastná.

Jednoho dne přišla Ivana – Pavlova bývalá žena – nečekaně k nám domů. „Musíme si promluvit,“ řekla mi bez pozdravu ve dveřích. Sedly jsme si do kuchyně a ona spustila: „Maja je teď těžká… Já to taky nezvládám. Ale ona tě potřebuje víc, než si myslíš.“

Bylo to poprvé, co jsme spolu mluvily otevřeně. Ivana mi vyprávěla o Majiných problémech ve škole, o tom, jak těžce nese rozvod i nový vztah svého otce. Najednou jsem ji viděla jinýma očima – ne jako soupeřku, ale jako ženu, která taky bojuje.

Začala jsem se snažit jinak – méně tlačit na pravidla a víc naslouchat. Jednou večer jsem Maju pozvala na čaj: „Vím, že to máš těžké… Nechci ti být nepřítelem.“ Mlčela dlouho, pak jen tiše řekla: „Chybí mi máma… i táta.“

Nebylo to jednoduché ani rychlé. Ale pomalu jsme si začaly nacházet cestu jedna k druhé. S Pavlem jsme šli na rodinnou terapii – poprvé v životě jsem měla pocit, že na to nejsme sami.

Dnes je to rok od chvíle, kdy se Maja nastěhovala k nám. Náš byt je pořád malý a někdy máme pocit, že se udusíme vlastními emocemi. Ale už vím, že rodina není jen o krvi nebo dokonalosti – je to o tom nevzdat to ve chvíli, kdy by bylo nejjednodušší odejít.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik toho ještě vydržím? A stojí za to bojovat za lásku i tehdy, když je všechno proti vám?