Dva roky ticha: Proč se mnou moje dcera už nemluví

„Noro, už zase jsi přišla pozdě! Kolikrát ti mám říkat, že zodpovědnost je základ všeho?“ křičela jsem tehdy do ticha našeho bytu na Vinohradech. Nora stála ve dveřích, oči sklopené, ruce sevřené v pěst. Bylo jí sedmnáct a já měla pocit, že mi protéká mezi prsty. „Mami, já…“ začala tiše, ale já ji nenechala domluvit. „Žádné výmluvy! Takhle to v životě nikam nedotáhneš!“ Její pohled byl plný bolesti, ale já byla přesvědčená, že ji chráním před světem.

Dnes je to přesně dva roky, co se mnou Nora přestala mluvit. Dva roky, kdy mi neodpověděla na jedinou zprávu, nezvedla telefon, nepozvala mě na návštěvu. Vím, že žije s manželem Petrem a malou Eliškou v paneláku na Proseku. Vím to jen proto, že občas zahlédnu fotky na jejím Instagramu – Eliška s copánky na hřišti, Petr s Norou na procházce v Divoké Šárce. Ale já? Pro ně jsem neviditelná.

Každý den si přehrávám v hlavě naše poslední hádky. Byla jsem vždycky přísná matka. Můj otec byl voják a doma platila disciplína. Když jsem byla malá, nesměla jsem přijít domů později než v šest, úkoly musely být hotové a známky perfektní. Věřila jsem, že když budu stejně důsledná i u Nory, připravím ji na život. Jenže ona byla jiná – citlivá, kreativní, toužila po pochvale a objetí. Já jí místo toho nabízela jen kritiku a rady.

Pamatuji si ten den, kdy mi oznámila, že je těhotná. Byla jsem v šoku. „Vždyť jsi ještě dítě!“ vyhrkla jsem a místo objetí jsem jí začala vyčítat její nezodpovědnost. „Jak to chceš zvládnout? Nemáš pořádnou práci, Petr je ještě na škole…“ Nora jen tiše plakala. Tehdy jsem si myslela, že ji tím proberu. Dnes vím, že jsem ji ztratila.

Po porodu Elišky jsem se snažila napravit chyby. Pekla jsem koláče a nosila je před jejich dveře. Psala jsem jí dlouhé dopisy plné omluv a vzpomínek na dětství – na to, jak jsme spolu chodily krmit labutě na Vltavu nebo jak jsme v zimě stavěly sněhuláka na Letné. Ale odpověď nikdy nepřišla.

Jednou jsem potkala jejího manžela Petra v Albertu. Stál u regálu s dětskými přesnídávkami a vypadal unaveně. „Petře… jak se má Nora?“ zeptala jsem se opatrně. Ztuhl a chvíli mlčel. „Má se dobře,“ odpověděl nakonec stroze a rychle odešel. Ta slova mě bodla do srdce víc než cokoli jiného.

Moje sestra Jana mi často říká: „Musíš jí dát čas. Třeba se jednou ozve.“ Ale co když ne? Co když už je pozdě? Každý večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na světla města. Představuji si, jak Eliška roste – první krůčky, první slova… A já u toho nejsem.

Někdy si říkám, jestli bych byla jiná matka, kdybych sama nezažila tolik přísnosti a chladu doma. Možná bych uměla víc obejmout, víc naslouchat a méně soudit. Ale minulost nezměním.

Jednoho dne mi přišel dopis – rukou psaný, bez zpáteční adresy. Srdce mi bušilo až v krku. Otevřela jsem ho rozechvělýma rukama:

„Mami,
nevím, jestli tenhle dopis někdy najdeš nebo jestli ho vůbec budeš chtít číst. Potřebuju ti ale napsat, co mě trápí. Celé dětství jsem měla pocit, že pro tebe nikdy nejsem dost dobrá. Snažila jsem se být vzorná dcera, ale vždycky to bylo málo – známky mohly být lepší, kamarádi vhodnější, koníčky smysluplnější… Když jsem otěhotněla, potřebovala jsem tě víc než kdy jindy. Místo podpory přišla další kritika.

Nechci ti ubližovat tím, že s tebou nemluvím. Jen potřebuju čas najít samu sebe a zjistit, jestli umím být jiná máma než ty.

Nora“

Dopis mi spadl z ruky a rozplakala jsem se jako malá holka. Tolik let jsem si myslela, že ji chráním – a místo toho jsem ji zranila nejvíc ze všech.

Od té doby píšu Norě každý měsíc dopis. Neposílám jí rady ani výčitky – jen vzpomínky na hezké chvíle a přání všeho dobrého pro ni i Elišku. Nevím, jestli je čte. Nevím, jestli mi někdy odpustí.

Každý den si kladu otázku: Je možné napravit tolik let bolesti jedním omluvným slovem? Nebo už je pozdě? Co byste udělali vy na mém místě?