Dvakrát ročně posílám vnukovi peníze, ale on mlčí: Příběh babičky, která ztrácí kontakt s rodinou

„Tomáši, proč mi nikdy nezavoláš?“ šeptám do ticha svého bytu, když znovu skládám účtenky a připravuji obálku s penězi. Je to už skoro rituál – dvakrát do roka, vždycky v lednu a v červenci. Sedím u stolu, kde kdysi sedával můj muž, a píšu krátký vzkaz: „Ať se ti daří ve škole. S láskou, babička.“

Když jsem byla mladší, těšila jsem se na každé setkání s vnoučaty. Moje dcera Jana je vychovala dobře – aspoň jsem si to myslela. Holky, Lucka a Anička, mi vždycky zavolají, hned jak jim peníze přijdou. „Babi, koupila jsem si nový svetr! A taky jsme šly s kamarádkami na dort,“ směje se Lucka do telefonu. Anička mi posílá fotky svých obrázků a povídá o škole. Ale Tomáš… Tomáš je jiný.

Když byl malý, běhal po zahradě a smál se na celé kolo. Vždycky chtěl slyšet pohádku před spaním a objímal mě tak pevně, až jsem skoro nemohla dýchat. Ale teď? Je mu dvacet jedna, studuje informatiku v Brně a já mám pocit, že už pro něj neexistuji.

„Mami, kluci jsou prostě jiní,“ říká mi Jana do telefonu, když si postěžuji. „On má hodně práce se školou.“ Ale já vím své. Vždyť i jeho sestry studují a přesto si najdou čas.

Jednou jsem se odhodlala a zavolala mu sama. Telefon zvonil dlouho. Nakonec to zvedl. „Ahoj babi,“ řekl rychle, jako by spěchal. „Promiň, mám zrovna přednášku.“ A bylo po hovoru. Od té doby už jsem to nezkoušela.

Začala jsem si všímat, že Tomáš není jediný mladý člověk v rodině, který se vzdaluje. Moje sestra Alena má vnoučata v Praze – taky si stěžuje, že jí píšou jen na Vánoce. Je tohle nová doba? Nebo jsme my starší udělali něco špatně?

Jednoho dne přišla Lucka na návštěvu. Seděla u mě v kuchyni a popíjela čaj. „Babi, Tomáš je prostě takový uzavřený. On ti určitě není nevděčný,“ snažila se mě uklidnit. „Ale proč mi to aspoň nenapíše?“ vyhrkla jsem zoufale. Lucka pokrčila rameny: „Možná neví, jak na to. Nebo si myslí, že to není potřeba.“

Vzpomněla jsem si na dopisy, které jsem kdysi psala své babičce já. Každý měsíc jeden – popisovala jsem jí všechno: co jsme vařili, co jsme četli ve škole, jaké mám nové šaty. Ona mi vždycky odepsala a přidala pár korun do obálky. Bylo to jiné.

Jednoho večera jsem seděla u televize a dívala se na staré fotky. Na jedné je Tomáš jako malý kluk – směje se a drží mě za ruku. Slzy mi stékaly po tváři. Co se stalo? Kde je ten kluk, který mě měl tak rád?

Rozhodla jsem se napsat mu dopis. Opravdový dopis na papír:

„Milý Tomáši,

chci ti jen říct, že na tebe často myslím. Vím, že máš hodně práce a nový život ve městě, ale někdy mi chybíš. Ráda bych slyšela, jak se ti daří – nemusíš psát dlouze, stačí pár řádků nebo krátký telefonát. Mám tě moc ráda.

Tvoje babička.“

Dopis jsem poslala spolu s obvyklou obálkou peněz. Čekala jsem týden… dva… měsíc… Nic.

Začala jsem být podrážděná i na Janu. „Proč jsi ho tak vychovala? Proč mu neřekneš, že mě to bolí?“ vyjela jsem na ni jednou při návštěvě. Jana se rozplakala: „Mami, já už nevím, co dělat! On je dospělý…“

Pohádaly jsme se tak, že odešla dřív a dlouho jsme spolu nemluvily.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím: Je chyba ve mně? Možná jsem Tomáše rozmazlila? Nebo je dnešní svět prostě jiný? Všichni jsou pořád online, ale opravdová slova jako by mizela.

Jednou ráno zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – neznámé číslo z Brna! Zvedla jsem to s třesoucíma rukama.

„Babi? To jsem já… Tomáš.“

Na chvíli bylo ticho.

„Promiň, že ti nepíšu ani nevolám… Já prostě nevím, co říct. Vždycky mám pocit, že bych měl být úspěšnější nebo mít víc novinek… A pak to odkládám.“

Zatajila jsem dech.

„Ale mám tě rád,“ dodal tiše.

Slzy mi tekly po tváři.

„Tohle mi stačí,“ zašeptala jsem.

Od té doby mi Tomáš občas napíše krátkou zprávu – nic dlouhého, ale aspoň něco. S Janou jsme se usmířily a já pochopila jednu věc: někdy musíme mladým ukázat cestu zpět k nám.

Ale pořád přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo je to prostě dnešní svět? Jak to máte vy – taky vám někdo blízký mlčí? Co byste udělali na mém místě?