Dvě babičky, jedno vnouče: Když rodina bojuje o lásku dítěte

„Aničko, víš, že u nás je vždycky lepší než u té druhé babičky, viď?“ slyšela jsem, jak šeptá moje máma své vnučce, když jsem vešla do kuchyně. Anička seděla na židli, nožky jí visely ve vzduchu a v ruce svírala plyšového medvěda. Její oči byly smutné a já ucítila bodnutí v srdci.

„Mami, prosím tě, přestaň s tím,“ řekla jsem tiše, ale důrazně. Moje máma se na mě podívala s výrazem dotčené mučednice. „Já jen říkám pravdu. U nás má Anička klid, ne jako u té tvé tchyně. Tam ji jen rozmazlují a dovolují jí všechno.“

Tohle nebylo poprvé. Věděla jsem, že podobné řeči slyší Anička i od druhé babičky, mé tchyně Jarmily. Ta zase tvrdila, že moje máma je přísná a že Anička je u ní šťastnější. Každý víkend byl boj o to, kdo si ji vezme na návštěvu. Každá z nich chtěla být ta „lepší“ babička. Jenže místo toho, aby Aničce dávaly lásku, tahaly ji každá na svou stranu a zasévaly do její dětské duše zmatek a smutek.

Jednou večer, když jsem ukládala Aničku do postele, zeptala se mě: „Maminko, proč se babičky pořád hádají? Já už k nim nechci chodit.“ Její slova mě zasáhla jako rána pěstí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím něco udělat.

Vzpomněla jsem si na své dětství. Moje máma byla vždycky soutěživá. Když jsem přinesla domů jedničku, chtěla vědět, kolik jedniček mají ostatní děti. Když jsem vyhrála recitační soutěž, ptala se, proč jsem nebyla první i v matematice. A teď tuhle svou potřebu být nejlepší přenášela na svou vnučku.

Tchyně Jarmila byla jiná – tichá, ale o to víc manipulativní. Nikdy neřekla nic přímo, ale Aničce šeptala do ouška: „U nás můžeš všechno. U druhé babičky tě jenom peskují.“

Začala jsem sledovat Aničku pozorněji. Byla nervózní před každou návštěvou babiček. Často brečela večer před spaním a ptala se mě, jestli ji mám pořád ráda, když je u babičky. Věděla jsem, že musím zasáhnout.

Jednoho dne jsem svolala obě babičky k nám domů. Seděly naproti sobě u stolu a mezi nimi Anička s medvídkem v ruce. „Musíme si promluvit,“ začala jsem a hlas se mi třásl vztekem i strachem.

„Co se děje?“ zeptala se máma s hranou nevinností.

„Děje se to, že vaše hádky ničí Aničku,“ řekla jsem přímo. „Každá z vás ji tahá na svou stranu a ona už nechce k žádné z vás chodit.“

Tchyně si odkašlala: „Já jí jen chci dopřát radost.“

„A já chci, aby měla řád,“ skočila jí do řeči moje máma.

„Ale ona potřebuje klid! Potřebuje vědět, že ji máte rády obě stejně a že nemusí nikoho volit!“ vykřikla jsem zoufale.

Nastalo ticho. Anička se ke mně přitulila a začala tiše plakat.

„Podívejte se na ni,“ řekla jsem tišeji. „Tohle jste jí udělaly vy.“

Máma sklopila oči a Jarmila si utírala slzu z tváře. Poprvé jsem viděla obě ženy bez masek – jen dvě stárnoucí matky, které nevědí, jak milovat jinak než soutěžením.

„Co navrhuješ?“ zeptala se po chvíli máma.

„Chci, abyste přestaly mluvit špatně jedna o druhé před Aničkou. Chci, abyste jí daly prostor mít vás obě ráda bez pocitu viny.“

Tchyně přikývla: „Máš pravdu. Neuvědomila jsem si, co jí tím způsobujeme.“

Bylo to těžké období. Musela jsem být důsledná a několikrát jsem musela návštěvy zrušit, když některá z babiček porušila domluvu. Ale postupně se situace začala lepšit. Anička se zase začala těšit na víkendy a její úsměv byl upřímnější.

Jednou večer mi řekla: „Maminko, už se nebojím chodit k babičkám. Už mě netahají za ruce.“

Seděla jsem u její postýlky a cítila úlevu i smutek zároveň. Proč musí být láska někdy tak složitá? Proč dospělí zapomínají na to nejdůležitější – že děti potřebují hlavně klid a jistotu?

Možná nejsem dokonalá matka, ale vím jedno: nikdy nedovolím, aby moje dítě trpělo kvůli dospělým hrám o moc.

A co vy? Myslíte si, že je možné změnit zakořeněné vzorce chování v rodině? Jak byste to řešili vy?