Dvě garsonky místo domova: Když manželství narazí na matčinu vůli

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila kupní smlouvu na dvě garsonky místo jednoho bytu. Stála jsem uprostřed naší malé pronajaté kuchyně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Honza se na mě díval provinile, ale zároveň tvrdohlavě. „Mami už je sama, potřebuje pomoc. A navíc… takhle to dává větší smysl,“ zamumlal.

Pět let jsme šetřili. Každý měsíc jsme si odtrhávali od pusy, nejezdili na dovolenou, nekupovali zbytečnosti. Večer jsme si v posteli šeptali o našem vysněném bytě – dvoupokojovém, s velkou kuchyní, kde budu péct bábovky a kde jednou budou běhat naše děti. Vždycky jsem si představovala, jak budu vybírat záclony, jak Honza pověsí poličky a jak spolu budeme plánovat budoucnost. Nikdy mě nenapadlo, že do té budoucnosti bude patřit i jeho matka.

„A proč jsi mi to neřekl dřív?“ ptala jsem se tišeji, ale v očích mě pálily slzy. Honza se vyhnul mému pohledu. „Nechtěl jsem tě zbytečně stresovat. Věděl jsem, že bys nesouhlasila.“

„Takže jsi to prostě rozhodl za nás oba?“

Mlčel. To ticho bylo horší než hádka. V hlavě mi běžely vzpomínky – jeho matka, paní Novotná, která nikdy neschvalovala naši svatbu. Vždycky měla připomínky k mému vaření, k tomu, jak se oblékám, jak mluvím. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá pro jejího syna.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy Honza odcházel „jen na chvíli“ za mámou a vracel se pozdě v noci. Vždycky říkal, že je nemocná nebo smutná a že ji nemůže nechat samotnou. Chápala jsem to – je jedináček a jeho otec zemřel brzy. Ale nikdy mě nenapadlo, že až takhle moc bude její potřeby stavět nad naše společné plány.

„A kde budeme bydlet my?“ zeptala jsem se po chvíli.

„No… v té jedné garsonce. Je to jen na přechodnou dobu. Až maminka nebude potřebovat tolik péče, můžeme ji pronajmout nebo prodat a koupit větší byt.“

Zasmála jsem se hořce. „Přechodná doba? Honzo, vždyť už teď je jí přes šedesát a pořád tě potřebuje! Myslíš, že se to někdy změní?“

Zavládlo další ticho. V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje představa o společném životě byla jen moje. Honza měl jinou – takovou, kde je jeho matka vždycky na prvním místě.

Následující týdny byly plné napětí. Stěhovali jsme se do malé garsonky v paneláku na Proseku. Byla útulná, ale sotva jsme se tam vešli oba – natož abychom tam jednou měli dítě. Paní Novotná bydlela o patro výš a každý den zvonila u dveří: „Honzo, potřebuju pomoct s nákupem.“ „Honzo, nefunguje mi televize.“ „Honzo, pojď na oběd.“

Začala jsem být neviditelná. Honza trávil víc času u ní než se mnou. Když jsem mu to vyčítala, říkal jen: „Vždyť je to tvoje rodina taky.“ Ale já ji nikdy necítila jako rodinu – spíš jako soupeřku o jeho pozornost.

Jednou večer jsem seděla sama u stolu a dívala se na prázdný talíř. Honza byl zase pryč. Najednou někdo zaklepal. Otevřela jsem a stála tam paní Novotná s miskou bramboračky.

„Honza říkal, že jsi dneska nějaká smutná,“ začala bez pozdravu. „Víš, on je hodný kluk. Ale potřebuje pevnou ruku. Já ho vždycky vedla správně.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě tížilo: „Ale teď je ženatý se mnou. Měl by vést život podle toho, co chceme my dva.“

Usmála se tím svým úsměvem, který nikdy nebyl úplně upřímný. „To si myslíš ty.“

Zavřela jsem dveře a rozplakala se.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Bylo mi třicet dva let a měla jsem pocit, že mi život utíká mezi prsty. Kam zmizely všechny ty sny? Proč jsem poslední, kdo se dozvídá o zásadních rozhodnutích? Proč mám pocit, že v tomhle manželství nemám žádné slovo?

Jednoho dne jsem sbalila kufr a odjela k rodičům do Kolína. Honza mi volal a psal zprávy: „Vrať se! Všechno napravím!“ Ale já už nevěřila slibům.

Dnes sedím u okna v dětském pokoji svého dětství a přemýšlím: Je lepší být sama ve svém malém bytě než žít ve stínu cizích rozhodnutí? Proč tolik mužů v Česku neumí přestřihnout pupeční šňůru s matkou? Co byste udělali vy na mém místě?