Dvě garsonky místo společného domova: Když rozhodnutí bolí
„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho e-mailu našla kupní smlouvy. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Vždyť jsme si celé měsíce prohlíželi inzeráty na dvoupokojové byty v Holešovicích, snili o společné kuchyni s velkým stolem, kde budeme jednou snídat s dětmi. A on? On mi místo toho koupil dvě garsonky. Jednu pro nás a druhou – jak jsem se vzápětí dozvěděla – pro svou matku.
„Lucie, prosím tě, uklidni se,“ snažil se mě obejmout, ale já ucukla. „Byla to výhodná investice. A maminka už to sama v Kladně nezvládá…“
„A co já? Co naše plány? Proč jsi mi to neřekl?“ hlas mi přeskočil a v očích mě pálily slzy. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.
Tomáš se na mě díval provinile, ale zároveň tvrdohlavě. „Vždyť jsme o tom mluvili… že bychom jí měli pomoct.“
„Ano, mluvili! Ale nikdy jsme neřekli, že kvůli tomu zahodíme náš sen!“
Sedla jsem si na pohovku a zírala na bílou stěnu před sebou. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč mi to udělal? Proč rozhodl za nás oba? Vždyť jsme měli být tým.
Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu plánovali budoucnost. Jak jsme si představovali, že jednou budeme mít děti, psa, možná i zahrádku. Jak jsme se smáli nad tím, že v paneláku budeme pěstovat rajčata na balkoně. A teď? Teď mám sdílet malou garsonku s manželem a jeho matkou ve vedlejším bytě.
Telefon mi zavibroval. Zpráva od tchyně: „Děkuju za všechno, Lucinko. Tomáš říkal, že už je to jisté. Těším se na vás.“
Zamrazilo mě. Ona už to věděla dávno. Jen já jsem byla poslední, kdo se to dozvěděl.
Večer jsem nemohla usnout. Tomáš ležel vedle mě a tiše dýchal. Já jen zírala do stropu a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždycky jsme si všechno říkali. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Děje se něco?“ ptala se mě Petra u kávovaru.
„Manžel koupil dvě garsonky místo bytu pro nás… jednu pro svou mámu,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.
Petra vytřeštila oči: „To snad ne! A co ty?“
„Prý je to investice a pomoc rodině… Ale já mám pocit, že už nejsem součástí jeho plánů.“
Petra mě objala a šeptla: „Musíš mu říct, jak moc tě to bolí.“
Celý den jsem přemýšlela, jak to udělat. Večer jsem Tomáše požádala o rozhovor.
„Tomáši, potřebuju vědět, proč jsi mě vynechal z tak důležitého rozhodnutí.“
Sklopil oči: „Bál jsem se, že bys nesouhlasila… Maminka je sama a já mám pocit zodpovědnosti.“
„Ale co my dva? Copak na nás už nezáleží?“
Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Myslel jsem, že to zvládneme i v menším bytě. Že hlavní je být spolu.“
„Ale já chci domov, ne jen střechu nad hlavou! Chci místo pro naši budoucnost…“
Rozplakala jsem se. Tomáš mě objal, ale tentokrát to nepomohlo. Mezi námi zůstala zeď nevyřčených slov a zklamaných očekávání.
Další dny byly plné napětí. Tchyně už plánovala stěhování a já měla pocit, že se dusím. Všude kolem mě byly krabice a cizí rozhodnutí.
Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli mám sílu začít znovu – sama. Nebo jestli dokážu Tomášovi odpustit a najít cestu zpátky k sobě.
Možná je rodina opravdu o kompromisech. Ale kde je hranice mezi kompromisem a obětí vlastních snů?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se taková rána ještě zahojit?