Hořká chuť nového domova: První večer, který změnil všechno

„Tohle je snad špatný vtip!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak se za mnou zabouchly dveře. V ruce jsem ještě držela talíř s bramborovým salátem, který jsem připravovala celé odpoledne. Všude kolem mě voněla novota – čerstvě natřená okna, nový koberec, dokonce i ty květiny na stole byly ještě z květinářství. Měla to být oslava. První večer v našem novém bytě na pražském Proseku. Místo toho jsem stála v kuchyni a slyšela, jak se za dveřmi hádají můj manžel Petr a jeho matka paní Novotná.

„Mami, prosím tě, nech toho už!“ ozvalo se z předsíně.

„Já jen říkám, že tohle není domov! Tady nemáte ani pořádnou kuchyň! A ta ložnice? To je pokoj pro děti, ne pro dospělé!“ její hlas byl ostrý jako nůž.

Stála jsem tam a cítila, jak se mi třesou ruce. Byla jsem unavená, nervózní a hlavně zklamaná. Tolik jsme se s Petrem těšili na nový začátek. Roky jsme šetřili na vlastní bydlení, přestáli jsme nekonečné prohlídky bytů, hádky s realitkou i stěhování v dešti. A teď? První večer a už je všechno špatně.

Petr se vrátil do kuchyně. „Promiň,“ zašeptal a objal mě. „Ona to nemyslí zle.“

„Ale já už to nezvládám,“ rozplakala jsem se. „Vždycky má nějaké připomínky. Nikdy jí nic není dost dobré.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Miluje mě, ale jeho matka pro něj vždycky byla autorita. A teď, když jsme konečně měli být sami, ona nám to nedovolila.

Večer pokračoval v napjatém tichu. Paní Novotná seděla u stolu s výrazem mučednice a kritizovala všechno – od výběru záclon po to, že jsem koupila „příliš drahé“ víno. Když jsem jí nabídla zákusek, jen mávla rukou: „Já sladké nejím, to víš.“

Když odešla, zůstalo po ní ve vzduchu něco těžkého. Petr seděl na gauči a díval se do prázdna. Já jsem uklízela stůl a v hlavě mi běžely všechny ty věty, které jsem jí chtěla říct – ale nikdy nenašla odvahu.

Dny plynuly a napětí mezi mnou a tchyní jen rostlo. Každý telefonát od ní znamenal další kritiku: „Proč jste si koupili tak malou lednici? Kde budete skladovat maso?“ nebo „To dítě by potřebovalo lepší školku.“ Naše dcera Anička byla z její přítomnosti nervózní a začala se v noci budit.

Jednou večer jsem seděla u stolu a psala si s kamarádkou Lenkou:

– Už to nevydržím. Přijde mi, že Petr je pořád na její straně.
– Zkus mu to říct narovinu. Musíte být tým.
– Ale co když si vybere ji?
– Pokud tě miluje, měl by stát za tebou.

Rozhodla jsem se jednat. Druhý den večer jsem si sedla s Petrem do obýváku.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Já vím,“ povzdechl si. „Mami je prostě taková…“

„Ale já už nemůžu dál. Potřebuju vědět, že jsi na mojí straně. Že tenhle domov je náš, ne její.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Já… nechci tě ztratit. Ale nechci ani ztratit mámu.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme v pasti. On byl rozpolcený mezi dvěma ženami svého života a já měla pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.

Situace se vyhrotila o měsíc později na Aniččiných narozeninách. Pozvali jsme rodinu i pár přátel. Paní Novotná přišla o půl hodiny dřív a hned začala komandovat: „Takhle se dort nekrájí! Ty balonky jsou moc barevné! A proč nemáte ubrus?“

Snažila jsem se to přejít, ale když začala před všemi kritizovat moje rodiče – „No jo, vy jste vždycky byli takoví pohodáři“ – praskly mi nervy.

„Dost! Už toho mám dost!“ vykřikla jsem před všemi.

V místnosti zavládlo ticho.

„Tohle je náš domov! A jestli se vám tu nelíbí, nemusíte sem chodit!“

Paní Novotná zbledla a beze slova odešla. Petr za ní vyběhl na chodbu. Já zůstala stát uprostřed pokoje a cítila se jako nejhorší člověk na světě.

Po oslavě jsme se s Petrem pohádali jako nikdy předtím.

„Jak jsi mohla? Je to moje máma!“ křičel.

„A já jsem tvoje žena! Kdy už si to uvědomíš?“

Dny nato jsme spolu skoro nemluvili. Anička byla smutná a ptala se, proč babička už nechce přijít.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem vztahu, o tomhle bytě, který měl být naším útočištěm.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na fotky z oslavy. Všichni se usmívali – aspoň na chvíli. Přemýšlela jsem: Je možné najít kompromis? Může rodina přežít takové rány?

Od té doby uplynulo pár týdnů. S Petrem jsme začali chodit na párovou terapii. S tchyní jsme si napsaly dlouhý dopis – každý zvlášť – a snažíme se najít cestu zpátky k sobě.

Ale pořád mě trápí otázka: Dá se vůbec někdy odpustit tolik bolesti? A co byste udělali vy na mém místě?