Jak jsem se osvobodila z toxického vztahu s lenivým Petrem: Můj příběh odvahy a nového začátku

„Zase jsi koupila špatné mléko, Lenko!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila těžké tašky na stůl. Pot mi stékal po čele, ruce mě bolely od nošení nákupu z tramvaje až do třetího patra bez výtahu. Petr stál opřený o linku, v ruce mobil, a ani se nehnul, aby mi pomohl. „Můžeš mi aspoň jednou pomoct?“ vydechla jsem unaveně. Jen protočil oči: „Já mám taky svoje starosti.“

Bylo mi třicet čtyři a měla jsem pocit, že žiju život někoho jiného. Každý den jsem vstávala v šest, abych stihla práci v bance, zatímco Petr ještě spal. On byl už rok bez práce – prý kvůli „špatné době“ a „nespravedlivým šéfům“. Ve skutečnosti ale většinu dne proseděl u počítače nebo koukal na televizi. Když mu před půl rokem přišel dopis od exekutora kvůli dluhu za nevrácenou půjčku, najednou začal hledat brigádu. Ale jakmile dluh splatil, všechno bylo při starém.

Moje máma mi pořád říkala: „Lenko, takhle to dál nejde. Ty dřeš a on si žije jako paša.“ Jenže já jsem měla strach. Strach z toho, co bude, když odejdu. Kde budu bydlet? Co řeknou lidi? A hlavně – co když už nikoho nenajdu?

Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. V práci byl audit a já musela zůstat přesčas. Petr seděl u televize, v ruce pivo, a ani se nezeptal, jak mi je. „Kde jsi byla tak dlouho?“ štěkl na mě. „V práci,“ odpověděla jsem tiše. „No jo, ty tvoje kecy o práci…“ zamumlal a dál sledoval zápas.

Ten večer jsem brečela v koupelně. Když jsem se podívala do zrcadla, skoro jsem se nepoznávala. Kde je ta veselá holka, která milovala život? Kde je ta Lenka, která snila o cestování a rodině?

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem si zapisovala, co mě trápí a co bych chtěla změnit. Pomalu mi docházelo, že musím něco udělat – pro sebe, pro svůj život.

Jednoho dne jsem potkala na ulici svou bývalou spolužačku Janu. „Ty vypadáš unaveně,“ řekla mi upřímně. Povídaly jsme si o všem možném a já jí nakonec řekla pravdu o Petrovi. Jana mě objala: „Lenko, zasloužíš si víc! Přijeď ke mně na víkend, odpočineš si.“

Ten víkend u Jany mi otevřel oči. Viděla jsem, jak může vypadat normální život – smích, pohoda, žádné výčitky kvůli maličkostem. Když jsem se v neděli večer vracela domů, srdce mi bušilo strachem i nadějí.

Doma mě čekal Petr s naštvaným výrazem: „Kde jsi byla? Měl jsem hlad!“ V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Petr, už to dál nejde,“ řekla jsem klidněji, než bych čekala. „Nechci být tvoje služka. Chci žít svůj život.“

Začal křičet: „A kdo ti bude platit nájem? Myslíš si, že tě někdo bude chtít?“

„To už není tvoje starost,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Následující dny byly těžké. Petr mě přemlouval, sliboval změnu, dokonce brečel. Ale já už věděla své. S pomocí Jany a mámy jsem si našla malý podnájem v Nuslích. První noc v novém bytě jsem seděla na matraci uprostřed prázdného pokoje a poprvé po letech se mi chtělo smát i plakat zároveň.

Začala jsem znovu objevovat sama sebe – chodila jsem na procházky po Vyšehradě, četla knížky, které jsem roky odkládala, a dokonce jsem se přihlásila na kurz italštiny. V práci si mě všimli a nabídli mi lepší pozici.

Petr mi ještě párkrát volal a psal dlouhé zprávy o tom, jak mu chybím a jak se změní. Ale já už věděla, že to jsou jen slova.

Jednou večer jsem seděla s Janou v kavárně na Vinohradech a povídaly jsme si o životě. „Víš,“ řekla jsem jí zamyšleně, „nejtěžší bylo přestat se bát být sama.“ Jana se usmála: „A teď?“

„Teď už vím, že samota není trest – je to šance začít znovu.“

Někdy si říkám – kolik žen kolem nás žije podobný příběh? Kolik z nás čeká na odvahu udělat první krok? Co byste udělali vy na mém místě?