Jak jsem zhubnul 100 kilo po rozchodu s Lenkou: Příběh o bolesti, proměně a naději

„Tak už dost, Tomáši! Podívej se na sebe! Takhle to dál nejde!“ Lenka stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. Já seděl u stolu, před sebou prázdný talíř od svíčkové a v ruce poslední kousek knedlíku. Věděl jsem, že má pravdu. Ale v tu chvíli jsem ji nenáviděl. Nenáviděl jsem ji za to, že mi nastavila zrcadlo, do kterého jsem se roky odmítal podívat.

„Myslíš si, že mě to baví? Že chci být pořád doma, protože se stydím jít mezi lidi? Že chci funět do schodů jako starej dědek?“ vyjel jsem na ni. Ale ona už byla rozhodnutá. „Já už takhle dál nemůžu. Miluju tě, ale ničíš sám sebe. A já už na to nemám sílu.“

Dveře za ní práskly a já zůstal sám. Sám se svými kily, výčitkami a prázdnou lednicí. Ten večer jsem poprvé po letech nejedl vůbec nic. Jen jsem seděl v kuchyni a poslouchal ticho.

Moje máma mi druhý den volala: „Tomášku, co se děje? Lenka mi psala…“ Zněla ustaraně, ale já byl naštvaný na celý svět. „Nic, mami. Jen mě všichni opustili.“

Pravda byla, že jsem opustil sám sebe už dávno. Po smrti táty jsem začal jíst víc. Jídlo bylo útěcha, odměna i trest. V práci v logistice jsem seděl za počítačem, doma na gauči. Každý den stejný – rohlíky se salámem k snídani, smažák k obědu, pizza k večeři. A mezi tím sladkosti, chipsy, pivo.

Když mě Lenka opustila, měl jsem 185 kilo. Nevešel jsem se do žádných kalhot kromě tepláků. Vyhýbal jsem se zrcadlům i lidem. Přestal jsem chodit na rodinné oslavy, protože jsem nesnesl pohledy příbuzných a jejich poznámky: „Tomáši, ty jsi zase přibral?“

První týdny po rozchodu byly peklo. Nemohl jsem spát, nejedl jsem skoro nic. Zhubnul jsem deset kilo jen ze stresu a smutku. Máma mě přemlouvala, ať přijdu na nedělní oběd. Brácha mi psal: „Hele, pojď ven, zahrajeme si fotbal jako za mlada.“ Ale já neměl sílu.

Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že už nemám co ztratit. Vstal jsem z postele a poprvé po letech se podíval do zrcadla. Viděl jsem unaveného chlapa s kruhy pod očima a povislým břichem. Ale taky někoho, kdo by mohl začít znovu.

Začal jsem chodit ven – nejdřív jen kolem bloku. Každý krok byl těžký, kolena bolela. Lidi se otáčeli, děti si šeptaly: „Mami, proč je ten pán tak tlustý?“ Snažil jsem se nevnímat jejich pohledy.

V práci si mě začali dobírat: „Hele Tomáši, ty jsi nějaký pohublý! Co se děje?“ Smál jsem se tomu, ale uvnitř mě to bolelo.

Nejtěžší bylo změnit jídlo. Přestat kupovat sladkosti a pizzu bylo jako odvykat droze. Máma mi vařila polévky a zeleninové saláty. Brácha mě vzal do fitka – poprvé v životě jsem byl na běžeckém pásu. Vydržel jsem tři minuty a málem omdlel.

Ale nevzdal jsem to. Každý den o kousek víc – pět minut chůze navíc, jedno jablko místo čokolády. Začal jsem si psát deník: „Dneska jsem ušel 2 kilometry.“ „Dneska jsem si dal jen jeden rohlík.“

Po půl roce jsem měl o 40 kilo míň. Lidi v práci si toho všimli: „Ty jo, Tomáši! Ty jsi fakt jiný člověk!“ Máma plakala radostí: „Já věděla, že to dokážeš.“

Ale nejtěžší chvíle přišla na Vánoce. Lenka mi napsala SMS: „Můžeme se sejít? Chci tě vidět.“ Srdce mi bušilo jako o závod. Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Seděla tam krásná jako vždycky.

„Tomáši… já tě skoro nepoznala,“ řekla tiše.

„Změnil ses,“ dodala po chvíli.

„Jo… musel jsem,“ odpověděl jsem.

Mluvili jsme dlouho – o všem i o ničem. Chtěla vědět, jak to dokázal. Řekl jsem jí pravdu: „Musel jsem si sáhnout na dno, abych zjistil, že chci žít jinak.“

Nerozešli jsme se ve zlém – ale ani jsme se k sobě nevrátili. Oba jsme věděli, že jsme jiní lidé než před rokem.

Dnes mám 85 kilo a běhám každý den kolem Hostivařské přehrady. V práci mě povýšili – prý mám novou energii i nápady. Máma je na mě pyšná a brácha mě bere na výlety do hor.

Ale někdy večer sedím doma a přemýšlím: Proč musíme přijít o všechno, abychom našli sami sebe? A kolik lidí kolem nás žije ve stínu vlastního strachu – stejně jako já kdysi?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že člověk musí padnout až na dno, aby našel sílu začít znovu?