Jeden víkend u babičky: Když malý Honzík prosil, abychom ho vzali domů

„Mami, prosím, vezmi mě domů! Já tu nechci být!“ Honzíkův hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála jsem v kuchyni, telefon přitisknutý k uchu, a v pozadí slyšela babičku, jak se snaží situaci zachránit: „Ale Honzíku, vždyť jsme chtěli péct buchty a půjdeme na procházku k rybníku! Maminka s tatínkem si potřebují odpočinout.“

Byl pátek večer a já s manželem Tomášem jsme si konečně sedli na gauč s lahví vína. Po týdnu plném práce a dětského křiku jsme se těšili na klidný víkend. Děti – osmiletá Anička a pětiletý Honzík – měly strávit dva dny u Tomášovy maminky v malé vesnici za Kolínem. Vždycky jsme si mysleli, že je to pro ně dobrodružství a pro nás vzácná chvíle ticha.

Jenže už první večer přišel ten telefonát. Honzík plakal, že chce domů. S Tomášem jsme na sebe koukli – on pokrčil rameny: „To zvládne, je to jen první noc.“ Já ale cítila, jak mi srdce svírá úzkost. Měla jsem pocit viny, že jsem ho tam nechala, i když jsem věděla, že je v bezpečí.

Babička Marie byla vždycky laskavá, ale přísná. Vyrůstala na statku, kde se neplakalo kvůli maličkostem. „Děti dneska nic nevydrží,“ říkávala často. „Za nás jsme byli rádi, když jsme mohli jít spát do sena.“ Ale Honzík byl jiný než jeho sestra. Citlivý, bojácný, potřeboval svůj režim a jistotu. Anička už v kuchyni pomáhala s těstem a smála se babiččiným historkám o tom, jak kradla jablka ze sousedova sadu.

„Mami, já mám strach,“ šeptal Honzík do telefonu. „Je tu tma a cizí zvuky. A Anička se mi směje.“

Vzpomněla jsem si na své dětství u vlastní babičky v Jičíně. Taky jsem první noc brečela do polštáře a chtěla domů. Ale tehdy mě nikdo neposlouchal – prostě jsem to musela vydržet.

Tomáš mě přesvědčoval, abychom vydrželi: „Marie to zvládne. A Honzík si zvykne.“ Jenže já celou noc nemohla spát. Představovala jsem si malého kluka v cizím pokoji, jak se bojí stínů na stěně a cítí se opuštěný.

Ráno mi babička volala: „Anička je v pohodě, ale Honzík pořád brečí. Nechce snídani, nechce ven. Co mám dělat?“

„Zkus ho obejmout a říct mu, že ho máme rádi,“ navrhla jsem.

„To je dneska samé objímání,“ povzdechla si babička. „Za nás by nám dali facku a bylo by po pláči.“

V poledne už jsem to nevydržela. Sedla jsem do auta a jela pro něj. Tomáš zůstal doma – prý přeháním.

Když jsem přijela, Honzík seděl na schodech před domem, oči opuchlé od pláče. Babička stála vedle něj a kroutila hlavou: „Tohle jsem ještě nezažila. Anička je tu jako doma, ale tenhle…“

Objala jsem syna a cítila, jak se mi chvěje v náručí. „Mami, já už nikdy nechci spát jinde než doma,“ vzlykal.

Cestou zpátky mlčel. Doma se rozběhl do svého pokoje a zalezl pod peřinu. Večer přišel za mnou do kuchyně: „Mami, ty mě máš ráda i když jsem zbabělec?“

Zastavilo se mi srdce. „Ty nejsi zbabělec, Honzíku. Každý má právo cítit se někdy špatně. A já tě mám ráda vždycky.“

Ten víkend změnil náš pohled na výchovu. Přestali jsme děti nutit do věcí jen proto, že „to tak dělali naši rodiče“. Začali jsme víc naslouchat jejich pocitům a potřebám.

S babičkou to nebylo jednoduché. Několik týdnů byla dotčená: „Dneska jsou děti rozmazlené! Kdybych já takhle brečela…“ Ale časem pochopila, že každé dítě je jiné.

Jednou večer přišla Anička za mnou: „Mami, proč Honzík nemůže být u babičky? Já tam chci jet sama!“ Usmála jsem se: „Protože každý z vás potřebuje něco jiného. A to je v pořádku.“

Dnes už je Honzík větší a občas u babičky přespí – ale jen když chce on sám. A já jsem ráda, že jsme tehdy poslechli jeho prosbu.

Někdy si říkám: Kolik dětí musí potlačit své pocity jen proto, aby vyhověly dospělým? A kolik rodičů to pozná až příliš pozdě?