„Jedno vnouče mi stačí!“: Jak moje tchyně rozbila naši rodinu

„Jedno vnouče mi stačí!“ zasyčela Marie, když jsem jí v kuchyni našeho panelákového bytu nesměle oznámila, že čekáme druhé dítě. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi podlamují kolena. Petr, můj muž, stál opodál a tvářil se, že neslyší. V tu chvíli jsem věděla, že tohle nebude jednoduché.

Marie byla vždycky dominantní žena. Všechno muselo být podle ní. Když se nám narodila první dcera Terezka, byla u nás každý den. Nosila dárky, vařila polévky a radila mi, jak mám dítě držet, krmit, oblékat. „Za nás se to dělalo jinak,“ opakovala pořád dokola. Snažila jsem se být trpělivá, ale někdy jsem měla chuť křičet.

Když jsem otěhotněla podruhé, bála jsem se jí to říct. Petr byl šťastný, ale zároveň nervózní. „Víš, jaká máma je,“ šeptal večer v posteli. „Ale zvládneme to.“

Ten den, kdy jsem jí to oznámila, jsem doufala aspoň v vlažné objetí nebo úsměv. Místo toho přišla ta věta. „Jedno vnouče mi stačí.“

Zůstala jsem stát s hrnkem kávy v ruce a nevěděla, co říct. Ticho bylo husté. Marie si sedla ke stolu a začala listovat letákem z Lidlu, jako by se nic nestalo. Petr odešel na balkon kouřit.

Od té chvíle se všechno změnilo. Marie k nám přestala chodit tak často. Když už přišla, mluvila jen s Terezkou. O mém těhotenství nepadlo ani slovo. Když jsem jednou zmínila jméno pro druhé dítě, mávla rukou: „To je tvoje věc.“

Začala jsem si připadat neviditelná. Petr byl rozpolcený – miloval mě i svou matku a nevěděl, na čí stranu se postavit. Jednou večer jsme se pohádali:

„Proč jí to dovolíš? Proč jí nikdy nic neřekneš?“ vybuchla jsem.

Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je. Nezměníš ji.“

„Ale já už to nevydržím! Chci normální rodinu!“

Terezka začala být neklidná. Ptala se, proč babička nechce přijít na její vystoupení ve školce. „Babička má moc práce,“ lhala jsem jí.

Když se narodil Matěj, Marie přišla až po týdnu. Přinesla Terezce novou panenku a Matěje si sotva všimla. „Tak vy jste si pořídili kluka,“ řekla suše.

Cítila jsem v sobě vztek i smutek. Proč nemůže mít ráda obě svoje vnoučata? Co jsem jí udělala?

Začaly hádky mezi mnou a Petrem. On chtěl klid, já spravedlnost. Jednou jsem mu řekla: „Jestli to takhle půjde dál, odejdu.“

Petr mlčel. V noci jsem slyšela, jak pláče v koupelně.

Jednoho dne mi Terezka přinesla obrázek – nakreslila naši rodinu a babičku dala stranou, za čáru. „Babička už k nám nepatří?“ zeptala se.

To mě zlomilo.

Rozhodla jsem se jít za Marií sama. Byla doma sama, seděla u televize a pletla ponožky.

„Proč nemáte ráda Matěje?“ zeptala jsem se přímo.

Marie se na mě podívala tvrdým pohledem: „Já už na další vnouče nemám sílu. Terezka je moje sluníčko, ale další dítě… To už je na mě moc.“

„Ale on je váš vnuk! Vaše krev!“

Marie sklopila oči: „Možná jsem udělala chybu… Ale já sama měla jen jedno dítě a bylo to těžké. Bojím se, že nezvládnu mít ráda oba stejně.“

V tu chvíli jsem pochopila – její chlad byl strach a nejistota.

Začaly jsme spolu víc mluvit. Bylo to těžké – někdy jsme plakaly obě. Petr se postupně přidal a začal s matkou mluvit otevřeněji.

Trvalo to dlouho, ale Marie si Matěje nakonec oblíbila. Nikdy mezi nimi nebylo takové pouto jako s Terezkou, ale začala ho brát na procházky a občas mu koupila autíčko.

Naše rodina už nikdy nebyla úplně stejná jako dřív – ale naučili jsme se žít s tím, co máme.

Někdy večer sedím u dětského pokoje a poslouchám smích svých dětí a přemýšlím: Proč je někdy tak těžké přijmout nové členy rodiny? A kolik bolesti by se dalo ušetřit, kdybychom si dokázali říct pravdu dřív?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost?