Jsem pro svého muže jen peněženka? – Moje česká zpověď o neviditelných břemenech

„Zase jsi zapomněl zaplatit složenky, Tomáši?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni našla další upomínku od ČEZu. Můj hlas zněl ostřeji, než jsem chtěla, ale už jsem to nedokázala v sobě dusit. Tomáš seděl u stolu, ponořený do mobilu, a sotva zvedl oči. „Promiň, měl jsem toho v práci moc. Ale neboj, zítra ti to dám.“

Jenže já už dávno věděla, že mi nic nedá. Poslední tři měsíce jsem platila všechno sama – nájem, jídlo, školku pro našeho syna Filipa. Tomášova výplata mizela neznámo kam, a když jsem se ptala, vždycky se vymlouval na alimenty pro svou dceru z prvního manželství, Aničku. „Víš, že to musím platit. Nechci, aby si o mně Jana myslela, že jsem špatný otec,“ říkal mi pokaždé, když jsem se odvážila otevřít téma peněz.

Ale co já? Kdo myslí na mě? Kdo myslí na Filipa? Všechno bylo na mně. Každé ráno jsem vstávala v půl šesté, abych stihla připravit snídani, obléct Filipa, odvézt ho do školky a pak běžet do práce. Pracuji jako účetní v malé firmě na Smíchově, kde musím být vždy perfektní, i když jsem uvnitř na pokraji zhroucení. Po práci rychle pro Filipa, nakoupit, uvařit, vyprat, uklidit. Tomáš přijde domů, sedne si k televizi nebo mobilu a tváří se, že je všechno v pořádku. Když se ho zeptám, jestli by mohl aspoň vynést odpadky, povzdechne si, jako bych po něm chtěla nemožné.

Jednou večer, když už Filip spal, jsem se odhodlala k rozhovoru. „Tomáši, takhle to dál nejde. Já už nemůžu. Všechno je na mně. Ty jen platíš alimenty a zbytek necháváš na mně. Připadám si jako tvoje peněženka, ne jako manželka.“

Tomáš se na mě podíval, v očích měl únavu, ale i jakousi lhostejnost. „To přeháníš. Vždyť já taky makám. A Anička mě potřebuje. Ty jsi silná, zvládneš to.“

Ta slova mě bodla do srdce. Silná. To slovo jsem slyšela tolikrát, až mi znělo jako urážka. Silná znamená, že si můžu dovolit být neviditelná? Že moje potřeby nejsou důležité? Že když padám na ústa, mám prostě vstát a jít dál?

Začala jsem si všímat, jak se mi Tomáš vzdaluje. Když jsem se snažila mluvit o našich problémech, vždycky to nějak obrátil proti mně. „Ty jsi pořád nespokojená. Vždyť máme kde bydlet, máme zdravé dítě, co ještě chceš?“ Jenže já chtěla víc než jen přežívat. Chtěla jsem partnerství, sdílení, pocit, že jsme na všechno dva. Místo toho jsem byla sama na všechno.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Tomáše, jak telefonuje s Janou. Smál se, byl uvolněný, jako bych ho nikdy neviděla. Když zavěsil, zeptala jsem se: „S kým jsi mluvil?“ Odpověděl bez zaváhání: „S Janou, řešili jsme Aničku. Má problémy ve škole.“

V tu chvíli jsem pocítila žárlivost, ale i vztek. Proč má pro ně čas, energii, zájem – a pro mě ne? Proč já musím být ta, která všechno drží pohromadě, zatímco on si žije svůj druhý život?

Začala jsem se svěřovat kamarádce Lucii. „Víš, Lucko, já už nevím, co mám dělat. Připadám si úplně sama. Tomáš mě bere jako samozřejmost. Jako kdybych byla jen bankomat, co všechno zaplatí a postará se.“

Lucie mě objala. „Tohle si nezasloužíš. Musíš myslet i na sebe. Co bys poradila Filipovi, kdyby byl v tvé kůži?“

Ta otázka mě zasáhla. Co bych poradila svému synovi? Aby se nechal využívat? Aby se obětoval pro někoho, kdo si toho neváží?

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Myšlenka být svobodnou matkou mě děsila, ale zároveň jsem cítila úlevu. Možná bych konečně mohla dýchat. Možná bych už nemusela každé ráno vstávat s pocitem, že jsem neviditelná. Možná by Filip viděl mámu, která je šťastná, ne jen unavenou a zlomenou.

Jednoho večera jsem si sedla k Tomášovi. „Musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde. Buď se něco změní, nebo… nebo půjdu pryč.“

Tomáš se na mě podíval, tentokrát poprvé opravdu vyděšeně. „To nemyslíš vážně, Marie. Vždyť jsme rodina.“

„Rodina je tam, kde se lidé podporují. Kde se mají rádi. Já už se tady necítím jako rodina. Cítím se jako služka a peněženka.“

Následující dny byly plné ticha a napětí. Tomáš se snažil být milejší, ale já už mu nevěřila. Věděla jsem, že pokud zůstanu, nic se nezmění. A tak jsem začala hledat byt. Lucie mi pomáhala, rodiče mě podporovali. Filip byl smutný, ale cítil, že se něco děje. „Mami, proč jsi smutná?“ ptal se mě jednou večer.

Objala jsem ho a řekla: „Někdy musí máma udělat těžké rozhodnutí, aby byla zase šťastná.“

A tak jsem se rozhodla odejít. Bylo to těžké, bolelo to, ale poprvé po dlouhé době jsem cítila naději. Možná budu sama, ale už nikdy nebudu neviditelná. Už nikdy nebudu jen peněženka.

Někdy se ptám sama sebe: Je lepší být sama a svobodná, nebo zůstat v manželství, kde jsem jen stínem? Co byste udělali vy na mém místě?