Každou sobotu stavím kůlnu u tchánů. To, co jsem zjistil o švagrovi, mi změnilo život.

„Zase sobota. Zase ta zatracená kůlna,“ brblal jsem si pod vousy, když jsem házel do kufru staré montérky a krabici s nářadím. Lenka už netrpělivě přešlapovala u dveří. „Honzo, pojď už! Táta říkal, že dneska musíme dodělat střechu.“

Cesta do malé vesnice za Kolínem mi připadala čím dál delší. V autě bylo ticho, jen rádio tiše hrálo nějakou starou písničku od Olympicu. Lenka se dívala z okna a já přemýšlel, jak dlouho tohle ještě vydržím. Každý víkend dřina, bolavá záda a za odměnu pár sklenic okurek nebo plato vajec. Kdybych aspoň měl pocit, že to dělám pro někoho, kdo si toho váží.

Když jsme dorazili, tchán už stál na dvoře s rukama v bok. „No konečně! Petr už je nahoře na střeše,“ houkl na mě a podal mi kladivo. Švagr Petr byl vždycky první u práce, usměvavý, ochotný, až podezřele nadšený. „Nazdar Honzo! Dneska to půjde rychle, uvidíš!“ volal z lešení.

Celý den jsme tahali trámy, přitloukali latě a hádali se s tchánem o tom, jestli je lepší šroub nebo hřebík. Lenka s tchyní vařily v kuchyni a občas nám přinesly kafe nebo koláč. Petr se pořád motával kolem mě, vtipkoval a snažil se mi zvednout náladu. Jenže já byl čím dál víc unavený a podrážděný.

Když jsme večer seděli u stolu a jedli guláš, Petr se najednou zvedl a odešel ven. Za chvíli za ním vyběhla i Lenka. Něco mi nesedělo – poslední týdny byli nějak moc zadobře. Smáli se spolu, šeptali si a já měl pocit, že jsem navíc.

Další sobotu jsem přijel dřív než obvykle. Chtěl jsem si v klidu připravit nářadí a vyhnout se rannímu chaosu. Když jsem procházel kolem stodoly, zaslechl jsem hlasy. Zastavil jsem se a poslouchal.

„Musíš mu to říct, Leni,“ šeptal Petr naléhavě.
„Já nevím, bojím se… Co když to všechno zničí?“ odpověděla Lenka roztřeseným hlasem.
„Ale takhle to dál nejde. Už to trvá moc dlouho.“

Srdce mi bušilo až v krku. O čem to mluví? Co mi má Lenka říct? V hlavě mi vířily nejhorší scénáře.

Ten den jsem pracoval jako stroj, skoro jsem nevnímal okolí. Petr se mi vyhýbal pohledem a Lenka byla nervózní. Večer jsem ji zatlačil do kouta v kuchyni.

„Co mi máš říct?“ zeptal jsem se tiše.
Lenka zbledla. „Honzo… já…“
Petr vešel dovnitř právě ve chvíli, kdy se Lenka rozplakala.

„Honzo, promiň,“ začal Petr. „Nechtěli jsme ti ublížit.“

Zamrazilo mě. „Co jste udělali?“

Lenka mezi vzlyky vypravila: „Před rokem… jsme spolu… byli jsme opilí… byla to chyba…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Petr stál jako přikovaný a já měl chuť mu jednu vrazit. Místo toho jsem jen seděl a zíral do prázdna.

Tchyně s tchánem přišli do kuchyně a viděli tu scénu. „Co se děje?“ zeptala se tchyně vyděšeně.

„Nic,“ procedil jsem mezi zuby a odešel ven.

Seděl jsem na lavičce před domem a snažil se popadnout dech. Všechno mi najednou dávalo smysl – proč Petr tak ochotně pomáhá, proč je Lenka poslední dobou tak odtažitá.

Další týdny byly peklo. Jezdil jsem tam dál – ze setrvačnosti, kvůli rodině, kvůli Lence? Nevím. Petr se mi vyhýbal, Lenka se snažila omlouvat a vysvětlovat, ale já ji nedokázal ani poslouchat.

Jednou večer jsme seděli sami v kuchyni. „Honzo, prosím tě… Nechci tě ztratit,“ šeptala Lenka.

„Jak ti mám ještě věřit?“ zeptal jsem se zlomeně.

Tchán s tchyní dělali, že nic nevidí, ale napětí by se dalo krájet. Petr přestal jezdit úplně.

Kůlna je skoro hotová. Každý prkno mi připomíná tu zradu. Přemýšlím, jestli má cenu bojovat za něco, co už možná dávno neexistuje.

Někdy si říkám: Je lepší žít v nevědomosti a mít klid? Nebo znát pravdu za každou cenu – i když bolí? Co byste udělali vy?