Každý den vařím odznova, protože Petr odmítá zbytky: Jak z toho ven?

„Zuzano, tohle už bylo včera,“ ozvalo se za mnou, když jsem položila na stůl talíř s gulášem, který jsem včera večer s láskou vařila. Petr seděl u stolu, listoval novinami a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem měla chuť s tím talířem praštit o zem. Místo toho jsem jen tiše vzdychla a šla zpátky do kuchyně.

Už několik let žiju v nekonečném kolotoči vaření. Každé ráno vstávám o hodinu dřív než ostatní, abych Petrovi připravila čerstvou míchanou vajíčku, opečený chleba a silnou kávu. Když děti ještě spí, já už stojím u plotny a přemýšlím, co zase dnes budu vařit k večeři. Petr totiž zásadně odmítá jíst cokoliv, co není právě dovařené. Zbytky? Ani náhodou. „Jídlo má být čerstvé, jinak to není ono,“ říká pokaždé, když se snažím navrhnout, že bychom mohli dojíst včerejší polévku nebo ohřát omáčku.

Někdy mám pocit, že jsem jen služka ve vlastní domácnosti. Pracuji na plný úvazek jako účetní v malé firmě na Smíchově. Každý den se vracím domů vyčerpaná, ale místo odpočinku mě čeká další směna v kuchyni. Děti už jsou větší – Klára má patnáct a Honza dvanáct – a často mi říkají: „Mami, proč si neodpočineš? My si klidně dáme těstoviny ze včerejška.“ Ale Petr jen zavrtí hlavou a prohlásí: „To je rozmazlenost. Jídlo se má jíst čerstvé.“

Jednou jsem to už nevydržela. Bylo pondělí večer, venku lilo jako z konve a já měla za sebou náročný den v práci. V lednici zbyla polovina kuřete z neděle a trochu bramborového salátu. „Dneska nevařím,“ oznámila jsem u večeře. „Máme ještě kuře a salát.“

Petr se na mě podíval s takovým výrazem, jako bych mu nabídla otrávené jídlo. „To myslíš vážně? Já přece nejsem žádný bezdomovec!“ pronesl nahlas a děti se na mě vyděšeně podívaly.

„Petře, já už nemůžu,“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích. „Celý den makám v práci a pak ještě doma. Ty nikdy nevaříš, nikdy mi nepomůžeš! Jenom kritizuješ!“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr vstal od stolu a odešel do ložnice. Děti mě objaly a Klára zašeptala: „Mami, to není tvoje vina.“

Ten večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela, jak jsem se do téhle situace dostala. Když jsme s Petrem začínali chodit, byl pozorný a laskavý. Nosil mi květiny a vařili jsme spolu večeře – tehdy mu vůbec nevadilo jíst těstoviny ze včerejška nebo polévku ohřátou v mikrovlnce. Kde se to změnilo? Kdy se z něj stal tenhle puntičkářský tyran?

Další dny jsem zase vařila od rána do večera. Petr byl odměřený, ale tvářil se spokojeně, když dostal na stůl čerstvě upečené kuře nebo novou omáčku. Já ale byla čím dál unavenější a začala jsem si všímat, že mě bolí záda, hlava i duše.

Jednou večer přišla Klára za mnou do kuchyně. „Mami, proč si to necháš líbit? Vždyť to není normální! Táta by ti měl pomoct nebo aspoň nebýt takový…“ hledala slova.

„Já nevím,“ povzdechla jsem si. „Možná jsem si na to zvykla. Možná mám strach něco změnit.“

Klára mě objala a řekla: „My s Honzou tě máme rádi takovou, jaká jsi. Ale nechceme tě vidět pořád smutnou a unavenou.“

Tohle mi vrtalo hlavou celé týdny. Začala jsem si všímat i jiných věcí – Petr nikdy nepochválil nic z toho, co dělám pro rodinu. Když jsem byla nemocná, objednal si pizzu a brblal, že není domácí. Když jsem navrhla, že bychom mohli jít na večeři do restaurace, odmítl s tím, že doma je to lepší.

Jednoho dne jsem se rozhodla – musím něco změnit. Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„O čem?“ zamračil se.

„O tom vaření… O tom všem kolem domácnosti. Já už to takhle dál nezvládnu. Jsem unavená a nešťastná. Potřebuju tvoji pomoc nebo aspoň pochopení. Nemůžu každý den stát hodiny u plotny jen proto, že nechceš jíst zbytky!“

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Já prostě nemám rád ohřívané jídlo. Ale jestli ti to vadí… tak si klidně objednej něco pro sebe a děti. Já si udělám něco sám.“

Bylo to poprvé za roky našeho manželství, kdy připustil možnost kompromisu – i když neochotně.

Začala jsem pomalu měnit zaběhnuté pořádky. Některé dny jsme jedli zbytky nebo objednané jídlo, jindy vařil Petr sám sobě jednoduchou večeři. Nebylo to ideální – hádali jsme se víc než dřív – ale já měla konečně víc času na sebe i na děti.

Někdy mám pocit viny – jestli nejsem špatná manželka nebo matka. Ale pak vidím úsměv na tváři Kláry nebo slyším Honzu říkat: „Mami, dneska bylo super, že jsme šli ven místo vaření!“

A tak si kladu otázku: Je opravdu důležité mít každý den čerstvě uvařenou večeři za cenu vlastního štěstí? Nebo je čas myslet taky trochu na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě?