Každý víkend je pro mě peklo: Vyznání snachy, která bojuje o své místo v rodině

„Zase přijedou. Zase mi budou říkat, jak mám vařit svíčkovou a že bych měla víc žehlit košile. Zase budu jen hostem ve vlastním bytě.“ Tyhle myšlenky mi víří hlavou každé páteční ráno, když se probouzím vedle Petra. On spí klidně, možná proto, že jeho rodiče jsou pro něj pořád autoritou, kterou nikdy nezpochybnil. Ale já? Já už nemůžu dýchat.

„Martino, nezapomeň, že mamka nemá ráda kávu s mlékem, udělej jí černou,“ připomíná mi Petr, když si obléká sako. „A táta má rád ty tvoje koláče, tak je prosím upeč.“

„Jasně,“ odpovídám tiše a v duchu si říkám, že tohle není můj život. Je to život podle scénáře někoho jiného. Když jsem se před pěti lety vdávala, myslela jsem si, že budu mít domov plný lásky a porozumění. Místo toho mám každý víkend pocit, že žiju v reality show, kde se hodnotí moje schopnosti hospodyně.

První roky jsem to brala jako zkoušku. Tchyně Jana je typická česká matka – všechno ví nejlíp, všechno zvládne sama a její slovo je zákon. Tchán Josef je tichý, ale když něco řekne, všichni ztichnou. Pamatuju si první návštěvu: „Martino, ty neumíš pořádně nakrájet cibuli? To tě maminka nenaučila?“ Smála jsem se tomu tehdy, ale uvnitř mě to bodlo.

S každým dalším víkendem jsem ztrácela kousek sebe. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu, protože jsem se styděla za to, jak mě tchyně komanduje před ostatními. Přestala jsem malovat obrazy, které mě kdysi naplňovaly radostí – nebyl čas ani místo. Všechno se točilo kolem toho, aby byl Petr spokojený a jeho rodiče neměli důvod si stěžovat.

Jednou jsem se pokusila ozvat: „Jano, prosím tě, mohla bys mi nechat prostor v kuchyni? Potřebuju si dodělat oběd.“ Podívala se na mě s tím svým povýšeným úsměvem: „Ale Martino, já ti jenom pomáhám. Kdybys byla rychlejší, nemusela bych tu být.“ Petr mlčel. Jen pokrčil rameny a šel si pustit fotbal.

Začala jsem mít pocit, že jsem neviditelná. Že můj hlas nikoho nezajímá. Když jsem to jednou řekla kamarádce Lucii u kávy v kavárně na náměstí, jen se smutně usmála: „Víš, já to měla podobné. Ale musíš se ozvat. Jinak tě to zničí.“

Ale jak? Když jsem jednou večer seděla u stolu a slyšela Jana s Josefem v obýváku rozebírat, jak bych měla vychovávat našeho syna Tomáška („Martina je moc měkká, ten kluk potřebuje pevnou ruku!“), rozbrečela jsem se. Petr přišel do kuchyně a našel mě s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptal se bez zájmu.

„Už to nezvládám,“ šeptla jsem. „Každý víkend mám pocit, že tu nejsem vítaná.“

„Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Vždyť jsou to moji rodiče. Musíš si zvyknout.“

Ten večer jsem poprvé začala přemýšlet o tom, jestli má naše manželství vůbec smysl. Jestli je normální cítit se jako služka ve vlastním domě. Jestli je správné obětovat všechno pro klid v rodině.

Další pátek jsem se rozhodla něco změnit. Když Jana začala kritizovat můj guláš („To jsi tam nedala majoránku? To není pravý guláš!“), zhluboka jsem se nadechla a řekla: „Jano, děkuji za radu, ale vařím podle svého receptu. Pokud ti nechutná, můžeš si udělat vlastní.“ V místnosti zavládlo ticho. Petr na mě koukal jako na cizího člověka.

Tchyně uraženě odešla do ložnice a já poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu. Bylo mi jedno, co si myslí. Bylo mi jedno, že Petr bude naštvaný. Potřebovala jsem chránit sebe.

Od té doby jsou víkendy jiné. Někdy napjaté, někdy tiché jako před bouří. Petr se mnou mluví míň a víc času tráví u počítače nebo venku s Tomáškem. Ale já už nejsem ta tichá holka v koutě.

Začala jsem znovu malovat. Pozvala jsem Lucii na kávu k nám domů – poprvé po letech. A když tchyně přišla s další radou, jen jsem se usmála a řekla: „Děkuji, zvládnu to.“

Nevím, jestli naše manželství přežije tuhle změnu. Nevím, jestli někdy budu mít s Janou normální vztah. Ale vím jedno: už nikdy nechci být neviditelná ve svém vlastním životě.

Kolik z vás tohle zažívá taky? Máte odvahu říct dost? Nebo jste pořád jen hosty ve svém domově?