Kdo mi ukradl život?

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe a ruce se mi třesou tak, že sotva udržím kelímek s kávou. Stojím na benzínce u Berouna, je páteční odpoledne a já jsem si jen chtěla na chvíli odpočinout od všeho toho chaosu posledních měsíců. Místo toho vidím svého bývalého manžela, Petra, jak se směje a objímá moji nejlepší kamarádku Hanu. Jejich pohledy se setkají, ona mu něžně uhladí límec košile a oba vypadají tak šťastně, až mě bodne u srdce. V tu chvíli mám pocit, že se mi zhroutil celý svět.

Ještě před půl rokem bych přísahala, že už k Petrovi nic necítím. Po pětadvaceti letech manželství jsme spolu seděli v kuchyni našeho bytu v Praze na Jižním Městě a v tichosti jsme podepisovali rozvodové papíry. Myslela jsem si, že je to správné rozhodnutí. Děti už byly dospělé, Martin studoval v Brně a Klára byla na Erasmu v Německu. Žili jsme vedle sebe jako dva cizí lidé, kteří si už nemají co říct. „Petře, myslím, že je čas jít dál,“ řekla jsem tehdy tiše. On jen přikývl a já měla pocit úlevy. Nebo jsem si to aspoň namlouvala.

Hana byla vždycky moje opora. Známe se od základky z Kladna, prošly jsme spolu pubertou, prvními láskami i zklamáními. Když jsem se vdávala, byla mi za svědka. Když se nám narodila Klára a já byla zoufalá z nevyspání, byla to právě ona, kdo mi vařil polévky a hlídal malou, abych si mohla aspoň na chvíli lehnout. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona…

Zírám na ně skrz sklo kavárny a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. „Tohle je přece absurdní! Vždyť jsme se rozvedli v klidu, bez hádek, bez výčitek…“ Ale teď mi dochází, že možná všechno bylo jinak. Možná už tehdy mezi nimi něco bylo? Možná jsem byla jediná, kdo nic netušil? Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy Petr chodil domů pozdě a tvrdil, že má poradu v práci. Na Haniny zprávy: „Promiň, dneska nemůžu na víno, mám moc práce.“ Byla jsem slepá? Nebo jsem jen nechtěla vidět pravdu?

Zvoní mi telefon. Je to Klára. „Mami, jsi v pořádku?“ ptá se starostlivě. Snažím se ovládnout hlas: „Ano, jen jsem si potřebovala na chvíli vyjet.“ Nechci jí říkat pravdu. Nechci být ta slabá máma, která se hroutí kvůli chlapovi. Ale uvnitř mě všechno bolí.

Večer sedím sama doma v paneláku a poprvé po dlouhé době brečím. Ne kvůli Petrovi – aspoň si to myslím – ale kvůli Haně. Kvůli tomu pocitu zrady, který mě svírá jako ledová ruka kolem srdce. Vzpomínám na všechny naše společné zážitky: jak jsme spolu jezdily na chatu do Orlických hor, jak jsme se smály u vína na balkoně a plánovaly dovolenou do Itálie, která nakonec nikdy nebyla.

Druhý den ráno mi Hana volá. Nezvedám to. Po třetím pokusu mi přijde zpráva: „Musíme si promluvit.“ Sedím dlouho nad mobilem a nakonec jí napíšu: „Nevím, jestli chci.“ Odpoví hned: „Prosím tě.“ Souhlasím s tím, že se sejdeme v kavárně Na rohu.

Když přijdu, Hana už tam sedí. Má kruhy pod očima a nervózně si pohrává s lžičkou. „Promiň,“ začne hned. „Chtěla jsem ti to říct… ale bála jsem se.“ Mlčím. „S Petrem jsme spolu až po vašem rozvodu,“ dodává rychle. „Nikdy bych ti neudělala něco takového… předtím.“ Dívám se jí do očí a hledám pravdu. „A proč jsi mi to neřekla hned?“ ptám se tiše.

Rozpláče se. „Protože jsem tě nechtěla ztratit,“ šeptá. „Jsi pro mě jako sestra.“ V tu chvíli nevím, jestli jí věřit nebo ne. Cítím vztek i smutek zároveň.

Odcházím z kavárny s pocitem prázdnoty. Doma sedím u okna a dívám se na šedé paneláky kolem sebe. Přemýšlím o tom, kdo vlastně jsem bez Petra a bez Hany. Celý život jsem byla manželka a kamarádka – teď nemám ani jedno.

Začínám chodit na dlouhé procházky do Prokopského údolí. Snažím se najít sama sebe v tichu lesa a mezi zpěvem ptáků. Zkouším nové věci – přihlásím se do kurzu keramiky v kulturním domě na Opatově, začnu chodit na jógu do Sokola. Poznávám nové lidi – paní Alenu, která je vdova už deset let a říká mi: „Život nekončí rozvodem ani zradou.“ Směje se svým vlastním vtipům a já poprvé po dlouhé době cítím lehkost.

Jednou večer mi přijde zpráva od Petra: „Můžeme si promluvit?“ Dlouho váhám, ale nakonec souhlasím. Sejdeme se v parku u Hostivařské přehrady. Petr vypadá unaveněji než dřív. „Mrzí mě to kvůli tobě,“ říká tiše. „Ale s Hanou je to jiné…“ Přikývnu. „Chci jen vědět pravdu,“ řeknu mu upřímně.

Petr přizná, že k Haně začal něco cítit až po našem rozvodu. „Byla tu pro mě… když už jsi ty nebyla,“ říká opatrně. Bolí to slyšet, ale zároveň cítím úlevu – aspoň něco bylo skutečné.

Doma sedím u stolu s hrnkem čaje a přemýšlím o tom všem. O tom, jak snadno člověk může přijít o všechno, co považoval za jistotu. O tom, jak těžké je začít znovu – ve středním věku, bez rodiny i přátelství.

Ale možná právě teď mám šanci zjistit, kdo vlastně jsem.

„Možná mi někdo ukradl život… nebo jsem ho jen nechala odejít? Co byste udělali vy na mém místě?“