Když babička neměla sílu pro naše dítě, ale pro dceru ano – příběh, který mi zlomil srdce

„Mami, prosím tě, aspoň na dvě hodiny, potřebuju si jen trochu odpočinout,“ šeptala jsem zoufale do telefonu, zatímco malý Matýsek už půl hodiny v kuse plakal. Byla jsem na pokraji sil. Můj muž Petr byl v práci a já už několik týdnů nespala víc než dvě hodiny v kuse. Tchyně, paní Věra, byla vždycky taková ta rázná žena – všechno zvládala, všechno věděla nejlíp. Vždycky říkala: „Rodina je základ, musíme si pomáhat.“

Jenže teď, když jsem ji opravdu potřebovala, její hlas zněl tvrdě a neoblomně: „Jano, já už na to nemám sílu. Jsem stará, bolí mě záda. Musíš to zvládnout sama.“

Zavěsila jsem a slzy mi stékaly po tváři. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím. Moje máma zemřela před třemi lety a Petr byl jediná opora – jenže musel pracovat, abychom vůbec vyšli s penězi. Všichni kolem mě měli babičky, které vozily kočárky v parku, pekly koláče a s láskou chovaly vnoučata. Já měla jen prázdné sliby a výmluvy.

Dny plynuly a já se snažila být silná. Ale když jsem jednoho dne šla s Matýskem na procházku kolem domu tchyně, zůstala jsem stát jako opařená. Na zahradě seděla Věra s malou Adélkou – dcerou své dcery Lenky – a smála se na celé kolo. Houpala Adélku na klíně, zpívala jí písničky a vypadala šťastně a plná energie.

Zamrazilo mě. V hlavě mi hučelo: Jak je možné, že pro mě nemá sílu, ale pro Lenku ano? Proč moje dítě není dost dobré? Proč já nejsem dost dobrá?

Večer jsem to řekla Petrovi. „Možná je to jen náhoda,“ snažil se mě uklidnit. „Třeba měla zrovna lepší den.“

Ale nebyla to náhoda. Začala jsem si všímat dalších věcí. Lenka chodila k Věře skoro každý den. Věra jí vařila obědy, hlídala Adélku, dokonce jí pomáhala s domácností. Když jsem se jednou zmínila, že bych potřebovala pohlídat Matýska na pár hodin kvůli lékaři, Věra jen mávla rukou: „To si musíš zařídit jinak.“

Jednoho dne jsem to už nevydržela a postavila se jí přímo: „Proč pomáháš Lence a mně ne? Copak Matýsek není tvůj vnuk?“

Věra se na mě podívala s ledovým klidem: „Lenka je moje dcera. Ty jsi jen snacha. Navíc ona je sama na všechno, její muž je pořád na služebkách.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Já byla taky sama! Petr byl v práci od rána do večera! Ale pro Věru jsem byla pořád jen ta cizí.

Začaly hádky doma. Petr se snažil být nestranný, ale viděla jsem, jak ho to trápí. „Mami, proč jsi taková?“ ptal se jednou Věry po telefonu. „Jana tě potřebuje stejně jako Lenka.“

„To není tvoje věc,“ odsekla mu.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit k Věře na návštěvy, nevolala jsem jí. Lenka si toho všimla a jednou mi napsala: „Proč se zlobíš? Máma je prostě unavená.“

Unavená? Pro mě ano, pro tebe ne.

Jednoho dne přišla Lenka ke mně domů nečekaně. Sedly jsme si ke kávě a ona začala: „Víš, mně taky není vždycky do smíchu. Máma mi pomáhá, ale někdy mám pocit, že tě odstrkuje schválně.“

„A proč jí to neřekneš?“ vyhrkla jsem.

Lenka sklopila oči: „Já nevím… bojím se, že by se urazila.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem jediná, kdo trpí tímhle rozdělováním lásky. Ale stejně to bolelo.

Čas plynul a já se snažila najít sílu v sobě. Začala jsem chodit do mateřského centra, našla si nové kamarádky – maminky v podobné situaci. Pomáhaly jsme si navzájem s hlídáním dětí, sdílely jsme svoje trápení i radosti.

Ale jizva zůstala. Když měl Matýsek první narozeniny, pozvala jsem celou rodinu. Věra přišla pozdě a odešla brzy – prý musí hlídat Adélku.

Seděla jsem večer u stolu a dívala se na fotky z oslavy. Matýsek se smál na všechny strany, ale já cítila prázdno.

Petr mě objal: „Jsi skvělá máma. Matýsek má tebe a mě – to je nejdůležitější.“

Ale někde uvnitř mě pořád hlodala otázka: Proč některé babičky dokážou rozdělit lásku mezi všechny vnoučata a jiné ne? Co bych měla udělat jinak? Myslíte si, že je možné odpustit takovou zradu v rodině?