Když babička zklame: Příběh jedné nečekané soboty

„Mami, prosím tě, nemohla bys dneska pohlídat děti? Potřebuju si konečně dojít k zubaři a Petr má zase přesčasy.“ Stála jsem v kuchyni, telefon v ruce, a snažila se, aby můj hlas nezazněl příliš prosebně. Věděla jsem, že moje tchyně, paní Novotná, má ráda svůj klid, ale tentokrát jsem opravdu neměla jinou možnost.

„Janičko, dneska to opravdu nejde. S Milenou jdeme do divadla, lístky mám už měsíc. Snad to zvládneš nějak jinak,“ odpověděla mi s tím svým tónem, který vždycky zní jako omluva i výčitka zároveň. V tu chvíli jsem měla chuť s telefonem praštit o stůl.

Děti stály za mnou a napjatě čekaly na odpověď. „Babička dneska nemůže,“ řekla jsem tiše. Anička se rozplakala a Honzík uraženě odkráčel do pokoje. Bylo mi jich líto – těšili se na babičku celý týden. A mě pálila v hrudi bezmoc a vztek.

Petr přišel domů až po deváté večer. „Maminka nemohla? To je škoda, ale víš, že má taky svůj život,“ řekl a ani se na mě nepodíval. „To jo, ale já mám taky svůj život! A někdy potřebuju pomoc!“ vybuchla jsem. Petr jen pokrčil rameny a šel si pustit zprávy.

Seděla jsem v kuchyni a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Když jsme se s Petrem brali, sliboval mi, že budeme tým. Ale poslední roky mám pocit, že jeho tým tvoří hlavně on a jeho maminka. Když jeho tatínek před třemi lety zemřel, Petr převzal všechny povinnosti – opravuje jí kotel, seká zahradu, jezdí s ní na nákupy. Chápu to. Ale proč mám pocit, že já a děti jsme až na druhé koleji?

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce. Chtěla jsem je poprvé strávit jen my čtyři – já, Petr, Anička a Honzík. Ale Petr trval na tom, že musíme být u jeho maminky. „Je sama,“ říkal pořád dokola. „Ale já taky nejsem nesmrtelná,“ vyklouzlo mi tehdy v hádce. Petr se urazil a týden se mnou skoro nemluvil.

V práci se mě kolegyně často ptají, jak to zvládám – dvě děti, domácnost a manžela, který je pořád někde pryč nebo u maminky. Vždycky se usměju a řeknu: „To víte, česká klasika.“ Ale uvnitř mě to žere.

Ten večer jsem seděla u stolu a dívala se na fotku ze svatby. Byli jsme tak šťastní. Kde se to zlomilo? Kdy začal být Petr víc synem než manželem?

Druhý den ráno jsem si všimla, že Anička kreslí obrázek babičky s nápisem „Babičko, proč už nás nemáš ráda?“ Zlomilo mi to srdce. Vzala jsem telefon a napsala paní Novotné zprávu: „Děti byly moc smutné, že jste je nechtěla pohlídat. Snad příště.“ Odpověď přišla až večer: „Janičko, nezlob se na mě. Potřebuju taky trochu žít.“

Petr si všiml mé špatné nálady až po dvou dnech. „Co se děje?“ zeptal se konečně. „Mám pocit, že jsme pro tebe až druzí,“ řekla jsem mu upřímně. „To není pravda! Jenom chci pomoct mámě,“ bránil se.

„A kdo pomůže mně?“ vyhrkla jsem a rozbrečela se. Petr byl chvíli zticha a pak jen tiše řekl: „Já nevím.“

Další dny byly napjaté. Děti byly smutné a já unavená. Petr byl pořád pryč nebo zamyšlený. Jednou večer přišel za mnou do ložnice: „Možná bych měl mámě říct, že už nemůžu všechno zvládat.“

„Možná bys měl začít tím, že budeš víc doma,“ odpověděla jsem tiše.

Nevím, jak to dopadne. Možná se Petr změní, možná ne. Ale jedno vím jistě – už nechci být ta poslední v řadě.

Někdy si říkám: Je normální chtít od manžela víc? Nebo bych měla být trpělivější? Co byste udělali vy na mém místě?