Když jsem odmítla svou snachu – a pak zjistila, že jsem se mýlila

„Tohle není holka pro tebe, Petře!“ vyhrkla jsem, sotva za Lucií zaklaply dveře. Syn se na mě podíval s takovým zklamáním v očích, že mě to bodlo u srdce. Ale já byla přesvědčená, že mám pravdu. Vždyť kdo jiný by měl vědět, co je pro mého jediného syna nejlepší, když ne já? Lucie byla tichá, skoro až uzavřená, a její rodina… no, řekněme, že nebyli zrovna z naší sorty. Její otec pracoval celý život jako řidič autobusu a matka uklízečka na škole. Já jsem učitelka češtiny a můj muž byl lékař. Vždycky jsem chtěla pro Petra něco víc.

„Mami, prosím tě, dej jí šanci,“ řekl Petr tiše. „Je hodná. A já ji miluju.“

Jenže já jsem viděla jen to, co jsem chtěla vidět. Lucie byla podle mě příliš obyčejná, bez ambicí, bez šmrncu. Když přišla na naši první společnou večeři, seděla u stolu jako myška, sotva promluvila a pořád se dívala do talíře. Po večeři mi Petr šeptal do kuchyně: „Mami, ona je jen nervózní.“

Ale já už měla jasno. Začala jsem Lucii ignorovat. Když Petr přišel domů sám, byla jsem šťastná. Když přišel s ní, byla jsem chladná. Vždycky jsem našla něco, co mi na ní vadilo – její oblečení, její účes, dokonce i to, jak se smála.

Jednou jsme byli na rodinné oslavě u mé sestry Jany. Lucie tam seděla stranou a já si všimla, jak se na ni ostatní dívají. Moje matka si mě vzala stranou: „Proč jsi na tu holku taková? Vždyť je milá.“

„Není pro Petra dost dobrá,“ odpověděla jsem tvrdohlavě.

A pak přišla ta nejhorší chvíle. Petr mi oznámil, že se s Lucií zasnoubili. Místo radosti jsem mu řekla: „Tohle ti jednou zlomí srdce.“

Petr se na mě podíval a v očích měl slzy: „Mami, proč mi to děláš?“

Od té chvíle mezi námi vznikla zeď. Petr mě přestal navštěvovat tak často jako dřív. Když přišel, byl odměřený. Lucie už s ním skoro nikdy nechodila.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Petr byl smutný, unavený. Jednou večer mi zavolal: „Mami, můžu přijít?“

Seděli jsme spolu v kuchyni a on mlčel. Nakonec ze sebe vypravil: „Lucie je těhotná.“

Místo radosti jsem cítila jen strach a vztek. „To snad nemyslíš vážně! Vždyť jste spolu sotva tři roky!“

Petr vstal a odešel. Dlouho jsme spolu nemluvili.

Narodil se jim chlapeček – Matěj. Viděla jsem ho poprvé až po třech měsících. Lucie mi ho podala do náruče a já cítila zvláštní směs lásky a studu. Matěj byl nádherný. A Lucie… byla unavená, ale šťastná.

Začala jsem si uvědomovat, jak moc jsem jim ublížila. Viděla jsem Lucii, jak se stará o Matěje s něhou a trpělivostí. Petr byl jiný – klidnější, spokojenější.

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Paní Novotná, mohla byste nám pohlídat Matěje? Musím k lékaři.“

Byla jsem překvapená – poprvé mě požádala o pomoc. Když jsem přišla k nim domů, všimla jsem si obrázků na lednici – Matějovy první krůčky, rodinné fotky z dovolené na Lipně… A najednou mi došlo, že tohle je jejich život. Ne můj.

Když se Lucie vrátila domů, sedly jsme si spolu ke kávě. Poprvé jsme si povídaly jako dvě ženy – ne jako tchyně a snacha. Vyprávěla mi o svých snech i obavách. O tom, jak se bojí, že nikdy nebudu spokojená s tím, jakou je manželkou a matkou.

„Lucie,“ řekla jsem tiše, „já… omlouvám se.“

Rozplakala se. A já taky.

Od té doby se náš vztah začal pomalu měnit. Začala jsem Lucii víc poznávat – zjistila jsem, že je laskavá a statečná žena. Že miluje mého syna celým srdcem a dává mu přesně to, co potřebuje.

Ale škody už byly napáchány. Petr mi jednou řekl: „Mami, dlouho jsem tě nenáviděl za to, jak ses k Lucii chovala.“

Zabolelo mě to víc než cokoliv jiného.

Dnes už vím, že moje předsudky mohly rozbít naši rodinu úplně. Že láska není o tom, odkud kdo pochází nebo jaké má vzdělání.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč jsme tak často slepí vůči tomu nejdůležitějšímu? Kolik štěstí jsme schopni zahodit jen proto, že máme strach pustit do života někoho jiného?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že člověk může opravdu změnit své srdce – nebo už je někdy pozdě?