Když jsem padala na dno, rodina mého muže se ani nezeptala, jak mi je: Už nikdy nepodám pomocnou ruku

„Proč jsi zase přišla pozdě?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře bytu. Tchyně stála u sporáku a mračila se na mě přes páru z polévky. „Měla jsi být doma už před hodinou, Aleno.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ovládnout. „Byla jsem v nemocnici déle, měli jsme komplikovaného pacienta. Nemohla jsem odejít dřív.“

„To je pořád dokola,“ zavrčela a mávla rukou. „Kdybys měla děti, pochopila bys, že rodina je přednější než práce.“

Zamrazilo mě. Už zase. Vždycky to skončilo u toho, že nemáme s Petrem děti. Jako by to byla jen moje vina. Petr seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Nikdy se mě nezastal.

Když jsem si Petra brala, měla jsem pocit, že začínám novou kapitolu života. On byl laskavý, pozorný, rozuměli jsme si. Ale jeho rodina… Od začátku mi dávali najevo, že nejsem dost dobrá. Prý jsem moc vzdělaná, moc samostatná, moc jiná. Přesto jsem se snažila – pekla jsem s tchyní vánoční cukroví, pomáhala tchánovi s léky, radila jim s každou bolístkou. Jako zdravotní sestra jsem byla vždy po ruce.

Jednou večer mi volala švagrová Jana: „Alčo, můžeš se podívat na mamku? Má divný kašel.“ Bylo to v neděli večer po dvanáctihodinové směně. Přesto jsem šla. Vzala jsem tchyni k nám na pohotovost, seděla s ní v čekárně a pak ji vezla domů. Nikdo mi ani nepoděkoval.

Ale když jsem před rokem sama onemocněla – zápal plic, horečky, slabost – nikdo z nich se neozval. Petr byl v práci a já ležela doma sama. Ani zpráva, ani telefonát od jeho rodičů nebo sestry. Jen ticho.

Jednou večer jsem to už nevydržela a řekla Petrovi: „Proč se tvoje rodina nikdy nezeptá, jak mi je? Když oni něco potřebují, vždycky jim pomůžu.“

Petr pokrčil rameny: „Oni to tak nemyslí. Prostě nejsou zvyklí dávat najevo city.“

„Ale já nejsem stroj! Taky potřebuju cítit, že někam patřím!“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Petr mě objal, ale bylo to spíš ze zvyku než z opravdového pochopení.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Když jsme přijeli na rodinnou oslavu, všichni se vítali a smáli – mě sotva pozdravili. Když jsem přinesla domácí koláč, nikdo ho neochutnal. Když jsem navrhla výlet nebo společnou večeři, vždycky měli něco důležitějšího.

Jednoho dne přišla Jana s prosbou: „Alčo, mohla bys jet s tátou na vyšetření do Motola? Já mám práci a mamka je nervózní.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě řekla: „Nezlob se, ale nemůžu. Mám své vlastní starosti.“

Zůstala stát s otevřenou pusou. „Ale vždyť ty jsi zdravotní sestra…“

„Ano,“ přerušila jsem ji klidně. „Ale taky člověk.“

Ten den jsem si uvědomila, že už nechci být jen ta hodná snacha na zavolání. Že mám právo na respekt a na to být přijímaná taková, jaká jsem.

Petr byl zpočátku zmatený. „Co se děje? Vždycky jsi jim pomáhala.“

„A co oni udělali pro mě?“ zeptala jsem se tiše.

Začali jsme se hádat častěji. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou rodinou. Nakonec mi řekl: „Možná bys měla být víc jako oni. Neřešit všechno tolik.“

Ale já už nemohla. Začala jsem chodit na terapii a pomalu si budovala vlastní svět – s přáteli z práce, s kolegyněmi z oddělení, které mě braly takovou, jaká jsem.

Jednoho dne mi volala maminka: „Alenko, proč jsi tak smutná?“

Rozplakala jsem se jí do telefonu: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Snažím se být dobrá manželka i snacha, ale pořád je to málo.“

Maminka mě vyslechla a řekla: „Někdy musíš myslet hlavně na sebe. Nejsi povinna zachraňovat celý svět.“

Začala jsem si víc vážit sama sebe. Přestala jsem jezdit na každé rodinné setkání, přestala jsem nabízet pomoc tam, kde nebyl zájem o mě jako o člověka.

Tchyně mi jednou vyčetla: „Dřív jsi byla jiná.“

Podívala jsem se jí do očí: „Ano, byla. Ale už nechci být ta holka do všeho.“

Petr to těžce nesl. Naše manželství procházelo krizí. Ale já věděla, že musím vydržet – kvůli sobě.

Dnes už vím, že rodinu si člověk nevybírá – ale může si vybrat, komu dá svou energii a čas.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké být přijímán takový, jaký člověk je? A kolik toho má člověk obětovat pro druhé, než začne myslet i na sebe?