Když jsem poprvé řekla „ne“ své tchyni: Vánoce, které změnily všechno

„Markéto, doufám, že už máš připravený jídelníček na Štědrý den. Všichni se těší na tvůj bramborový salát a kapra,“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem ho zvedla. Hlas mé tchyně, paní Aleny, byl jako vždy nekompromisní. V tu chvíli jsem stála v kuchyni, ruce od mouky, a v hlavě mi hučelo. Bylo to už potřetí za poslední týden, co mi volala kvůli Vánocům.

„Aleno, letos bych ráda, abychom se na přípravách podíleli všichni. Nezvládnu to sama,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Na druhém konci bylo ticho. Pak následoval povzdech a typické: „No to snad nemyslíš vážně, Markéto! Vždyť jsi to vždycky zvládla nejlíp.“

V tu chvíli jsem měla chuť praštit telefonem o stůl. Proč je to vždycky na mně? Proč já musím být ta, která všechno zařídí, uvaří, uklidí, zatímco ostatní jen sedí a kritizují? Můj muž Petr seděl v obýváku a sledoval hokej. Slyšel náš rozhovor, ale ani se neotočil.

„Petře, slyšíš to?“ zavolala jsem na něj. „Tvoje maminka zase čeká, že všechno udělám já.“

Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je. Nech to být, udělej to jako vždycky.“

V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Už roky jsem se snažila být dokonalou snachou – vařila jsem podle receptů paní Aleny, pekla její vanilkové rohlíčky, dokonce jsem jednou zvládla i její pověstnou rybí polévku, kterou nikdo jiný nechtěl dělat. Ale nikdy to nebylo dost dobré. Vždycky našla něco, co by šlo lépe.

Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce. Celý den jsem běhala mezi kuchyní a obývákem, zatímco Alena seděla s Petrovým otcem u televize a hodnotila moje snažení. „Salát je moc kyselý,“ „kapr je suchý,“ „cukroví jsi letos přepálila.“ Večer jsem padla vyčerpaná do postele a brečela do polštáře.

Letos už to takhle dál nešlo. Cítila jsem v sobě vztek i strach – co když mě Petr nebude podporovat? Co když mě jeho rodina odsoudí? Ale věděla jsem, že musím něco změnit.

Druhý den jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Petře, letos nechci být jediná, kdo všechno připravuje. Chci si Vánoce taky užít. Prosím tě, řekni to mamince.“

Petr se zamračil: „Víš, že ona to bere jako tradici. Ale dobře, zkusím jí to vysvětlit.“

O pár dní později jsme byli pozvaní k Aleně na kávu. Atmosféra byla napjatá už od začátku.

„Tak co ten salát?“ zeptala se Alena hned mezi dveřmi.

Petr se nadechl: „Mami, letos bychom rádi připravili Vánoce společně. Markéta toho má moc a chceme si to užít všichni.“

Alena se zatvářila dotčeně: „To jako že moje Vánoce nejsou dost dobré? Nebo že Markéta neumí vařit?“

„Nejde o to,“ vložila jsem se do toho opatrně. „Jen bych ráda, aby každý přispěl svým dílem. Můžeme si rozdělit úkoly.“

Následovalo dlouhé ticho. Pak Alena vstala a začala v kuchyni hlučně umývat hrnky.

Doma jsme s Petrem mlčeli. Cítila jsem se provinile i osvobozeně zároveň. Večer mi přišla SMS od švagrové Jany: „Co jsi jí řekla? Máma je úplně vytočená.“

Odpověděla jsem jen: „Že chci taky slavit Vánoce jako člověk.“

Den před Štědrým dnem mi Alena zavolala znovu: „Tak dobře, každý přinese něco svého. Ale salát uděláš ty, bez toho by to nebyly Vánoce.“

Souhlasila jsem – ale tentokrát jsem si stanovila hranice. Petr připravil kapra, Jana přinesla cukroví a dokonce i tchán pomáhal s prostíráním stolu.

Na Štědrý den bylo u stolu jiné ticho než obvykle – napětí viselo ve vzduchu. Ale když jsme si připili na zdraví a ochutnali všechno jídlo, poprvé za mnoho let jsem cítila radost místo únavy.

Po večeři ke mně Alena přišla a tiše řekla: „Ten salát byl letos nejlepší.“

Nevím, jestli to myslela upřímně nebo jen nechtěla další hádku. Ale poprvé jsem měla pocit, že jsem něco dokázala – nejen pro sebe, ale i pro ostatní ženy v rodině.

Od té doby už nikdy nedělám všechno sama. Naučila jsem se říkat „ne“ a stát si za svým.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je pro nás ženy tak těžké říct si o pomoc? A proč máme pocit viny, když konečně myslíme i na sebe?