Když jsem poslal svou ženu zpět do práce: Příběh jednoho otce na mateřské

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Já už fakt nemůžu,“ křičela na mě Jana, když jsem jí oznámil, že by měla jít zpátky do práce. Stála uprostřed kuchyně, v ruce lžíci od kaše, vlasy rozcuchané a oči plné slz. Malý Matěj v postýlce brečel a já měl pocit, že mi praskne hlava.

„Jano, vždyť já to doma zvládnu. Ty potřebuješ mezi lidi, do práce. A já… já si aspoň odpočinu od toho věčného stresu v kanceláři,“ snažil jsem se ji přesvědčit, i když jsem sám nevěděl, jestli tomu věřím. V posledních měsících jsem měl pocit, že Jana nedělá nic jiného než sedí doma a stěžuje si, jak je unavená. Já chodil do práce, platil účty, staral se o všechno ostatní. Připadal jsem si jako jediný dospělý v domě.

Nakonec Jana souhlasila. S těžkým srdcem nastoupila zpátky do své práce v knihovně a já zůstal doma s Matějem. První den jsem byl plný elánu. Udělám snídani, pustím si rádio, pohraju si s malým a pak si možná i trochu odpočinu. Jenže realita mě rychle dohnala.

Matěj začal brečet už v šest ráno. Nechtěl mléko, nechtěl hračku, chtěl jen mámu. Zkoušel jsem všechno – zpíval mu písničky, nosil ho po bytě, dokonce jsem mu pustil pohádku na tabletu. Nic nepomáhalo. Když konečně usnul, byl jsem vyčerpaný víc než po celém dni v práci.

Další dny nebyly lepší. Praní prádla, vaření, úklid… Všechno mi trvalo dvakrát déle než Janě. Když jsem se snažil uvařit polévku podle jejího receptu, skončilo to připáleným hrncem a Matějem pokrytým mrkví od hlavy až k patě.

Jednoho večera přišla Jana domů a našla mě sedět na zemi uprostřed hromady hraček a špinavého prádla. „Tak co, Tomáši? Pořád si myslíš, že je to doma pohoda?“ zeptala se tiše. Neměl jsem sílu jí odpovědět.

Začal jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Matěj měl období vzdoru – házel jídlo na zem, odmítal spát a každou chvíli něco rozbil nebo rozlil. Když jsem ho vzal ven na hřiště, ostatní maminky na mě koukaly s úsměvem a obdivem, ale já měl pocit, že každou chvíli omdlím vyčerpáním.

Jednou večer jsme s Janou seděli u stolu a já se jí omluvil: „Promiň mi to všechno. Myslel jsem si, že máš doma pohodičku a nic neděláš… Ale teď vím, jak moc jsem se mýlil.“

Jana se na mě podívala a v očích měla slzy: „Já ti to nevyčítám. Jen bych chtěla, abys mě někdy pochopil.“

Začali jsme spolu víc mluvit. Přiznal jsem si před sebou i před ní, že jsem byl pyšný a slepý k tomu, co všechno pro naši rodinu dělá. Ale zároveň jsem cítil obrovský tlak – okolí mě chválilo za to, že zvládám domácnost a dítě sám, ale nikdo neviděl ty chvíle zoufalství a samoty.

Moje máma mi volala každý den: „Tome, ty jsi chlap! To přece nemůžeš dělat ženskou práci.“ Kamarádi se smáli: „Tak co, už umíš přebalit plínu?“ Ale nikdo z nich nevěděl, jak těžké je být doma celý den s malým dítětem.

Jednou v noci jsem seděl u Matějovy postýlky a díval se na něj, jak spí. Přemýšlel jsem o tom všem – o svých předsudcích, o tom, jak jsme s Janou bojovali místo toho, abychom si pomáhali. Uvědomil jsem si, že rodina není o tom, kdo vydělává víc peněz nebo kdo je unavenější. Je to o tom být spolu a podporovat se.

Když se Jana jednou vrátila z práce dřív a našla mě s Matějem na klíně, usmála se: „Myslím, že jsme oba potřebovali tuhle zkušenost.“

Dnes už vím, že žádná role v rodině není samozřejmá nebo méněcenná. A že někdy je potřeba padnout na dno, abychom pochopili hodnotu toho druhého.

Občas si říkám: Proč jsme museli projít tolika hádkami a slzami? Proč je pro nás tak těžké přiznat si chybu? Možná právě proto bych chtěl slyšet vaše příběhy – jak jste zvládli podobné situace vy? Myslíte si taky někdy, že by to šlo jinak?