Když jsem poznala pravou tvář své tchyně

„Tohle už dál nevydržím!“ křičela jsem v duchu, zatímco jsem v kuchyni krájela cibuli a snažila se nebrečet. V obýváku jsem slyšela tlumené hlasy – Tomáš se svou matkou Janou. Její hlas byl ostrý jako břitva: „Tomáši, já nevím, proč sis musel vzít zrovna Annu. Vždyť ona ani neumí pořádně vařit svíčkovou, natož aby vedla domácnost.“

Ztuhla jsem. Už poněkolikáté během těchto Vánoc v Brně jsem měla chuť sbalit si kufry a odjet. Ale kvůli Tomášovi jsem zůstávala. Kvůli našim dětem, které se smály v dětském pokoji, zatímco jejich babička rozsévala jedovatá slova.

Vzpomněla jsem si na první roky našeho manželství. Tomáš byl voják, často jsme se stěhovali – z Olomouce do Pardubic, pak do Prahy a teď zpět na Moravu. Všude jsem se snažila najít si práci, přátele, domov. Ale Jana mi nikdy nedala pocítit, že bych byla součástí rodiny. Vždy jen kritika, srovnávání s Tomášovou bývalou přítelkyní Lenkou, kterou prý „měla ráda jako vlastní dceru“.

Jednou, když jsme byli na návštěvě, jsem slyšela, jak Jana šeptá sousedce: „Anna je hodná, ale není to prostě naše krev. Tomáš by si zasloužil lepší.“ Tehdy jsem poprvé pocítila opravdovou bolest. Ale Tomáš mě objal a řekl: „Nenech se tím rozhodit, máma je prostě taková.“

Jenže tentokrát to bylo jiné. Byli jsme u Jany na Vánoce, všude vonělo cukroví, ale atmosféra byla napjatá. Jana mi neustále připomínala, že její bramborový salát je ten jediný správný, a když jsem nabídla, že pomůžu s večeří, jen mávla rukou: „Radši si běž hrát s dětmi, Anno.“

Večer, když děti usnuly, jsem sebrala odvahu a šla za Tomášem. Seděl v kuchyni a upřeně zíral do hrnku s čajem. „Tomáši, já už to takhle dál nezvládnu. Tvoje máma mě nikdy nepřijme. Snažím se, ale pořád je to málo.“

Tomáš si povzdechl. „Vím, že to není lehké. Ale je to moje máma. Nemůžu ji změnit.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Mám se celý život snažit být někým, kým nejsem?“

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že to nenechám být. Když jsme seděli u snídaně, Jana opět začala s kritikou: „Anna neumí ani pořádně vyžehlit košile. Lenka to vždycky zvládala levou zadní.“

Položila jsem lžičku a podívala se jí do očí. „Paní Jano, vím, že nejsem Lenka. Ale snažím se být dobrou manželkou a matkou. Vaše slova mě bolí. Proč mi to děláte?“

V místnosti zavládlo ticho. Tomáš ztuhl, děti se na mě překvapeně podívaly. Jana chvíli mlčela, pak se ušklíbla: „Protože chci pro svého syna to nejlepší. A ty jsi nikdy nebyla moje volba.“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Ale Tomáš si vybral mě. A já už dál nechci žít v domě, kde nejsem vítaná.“

Tomáš se postavil a poprvé v životě se své matce postavil: „Mami, Anna je moje žena. Pokud ji nebudeš respektovat, už sem jezdit nebudeme.“

Jana se rozplakala. „Takže si vybereš ji místo mě?“

Tomáš ji objal, ale já věděla, že něco se navždy změnilo. Odjeli jsme domů dřív, než jsme plánovali. Cestou v autě bylo ticho, ale cítila jsem úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že jsem se postavila sama za sebe.

Doma jsem večer seděla u okna a přemýšlela. Proč je tak těžké být přijatý? Proč někteří lidé nikdy nepochopí, že láska není o krvi, ale o srdci?

Možná nejsem dokonalá snacha. Ale jsem dobrá máma, manželka a hlavně – jsem sama sebou. A to je to nejdůležitější.

Co myslíte, má smysl se dál snažit o přijetí od lidí, kteří nás nikdy nebudou chtít přijmout? Nebo je lepší chránit své vlastní štěstí a rodinu?