Když jsem přišla domů dřív: Tajemství za zavřenými dveřmi

„Co tady děláš?!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře ložnice a spatřila paní Novotnou, svou tchyni, jak mi srovnává halenky podle barev. Srdce mi bušilo až v krku. Bylo teprve půl třetí odpoledne a já měla být ještě v práci, ale šéf mi nečekaně dovolil odejít dřív. V hlavě mi vířily otázky: Proč je tady? Jak se sem dostala? A proč mám pocit, že tohle není poprvé?

Tchyně se otočila, v ruce držela můj oblíbený svetr. „Janičko, jen jsem ti chtěla trochu pomoct. Viděla jsem, jak jsi poslední dobou unavená, tak jsem si říkala, že ti udělám pořádek ve skříni.“ Její hlas byl klidný, jako by bylo úplně normální přijít do cizího bytu a přehrabovat se v cizích věcech.

„Ale… jak ses sem dostala?“ zeptala jsem se tišeji, i když ve mně vřela krev. „Máš klíč?“

Pokrčila rameny. „Petr mi ho dal už dávno. Kdyby se něco stalo… Vždyť víš, pro jistotu.“

Stála jsem tam jako opařená. Petr mi nikdy neřekl, že má jeho maminka klíč od našeho bytu. Vždycky jsem si myslela, že když přijde, je to proto, že jsme ji pozvali nebo jsme doma. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla přijít kdykoliv.

„A byla jsi tu už někdy takhle sama?“ zeptala jsem se opatrně.

Tchyně se usmála. „Občas. Uklidila jsem ti kuchyň minulý týden a taky koupelnu. Všimla jsem si, že máš málo pracího prášku, tak jsem ti koupila nový.“

Cítila jsem směs vděčnosti a vzteku. Ano, mám ji ráda – je hodná, pomáhá nám s dětmi a nikdy neřekne křivého slova. Ale tohle bylo moc. Moje soukromí bylo narušeno a já nevěděla, jak to říct nahlas.

Večer jsem čekala na Petra s těžkým srdcem. Když přišel domů, seděla jsem u stolu s hrnkem studeného čaje a čekala na správný okamžik.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „věděl jsi, že tvoje maminka chodí k nám domů, když tu nejsme?“

Zamračil se. „No… má klíč. Myslel jsem, že ti to nevadí. Vždyť pomáhá.“

„Ale já o tom nevěděla,“ řekla jsem tiše. „A dneska jsem ji našla ve skříni. Přerovnávala mi oblečení.“

Petr si povzdechl. „Mami to myslí dobře. Víš, jak je pořád aktivní…“

„To chápu,“ přerušila jsem ho, „ale potřebuju svůj prostor. Je to náš domov.“

Následující dny byly napjaté. Tchyně se tvářila dotčeně a Petr byl rozpolcený mezi mnou a svou matkou. Cítila jsem se provinile – jako bych byla ta špatná já. Ale zároveň jsem věděla, že musím trvat na svém.

Jednoho večera jsme seděli všichni u stolu – já, Petr i paní Novotná. Mlčeli jsme dlouho, až nakonec tchyně promluvila: „Janičko, nechci ti zasahovat do života. Jen mám strach, že toho máš moc.“

Podívala jsem se jí do očí. „Vím to a vážím si toho. Ale potřebuju vědět, že když přijdu domů, bude to jen moje místo. Že když otevřu skříň, budou tam moje věci tak, jak je chci mít já.“

Tchyně chvíli mlčela a pak kývla hlavou. „Rozumím.“

Petr jí vzal ruku do své a podíval se na mě: „Měli jsme ti to říct hned. Omlouvám se.“

Bylo to těžké období – plné nedorozumění a pocitu viny na všech stranách. Ale nakonec jsme našli kompromis: tchyně klíč vrátila a domluvili jsme se na pravidlech návštěv.

Někdy si říkám – kde je hranice mezi pomocí a narušením soukromí? Je možné mít rád svou rodinu a přitom si chránit svůj prostor? Co byste dělali vy na mém místě?