Když jsem zjistil, že Lenka není tou, za koho jsem ji považoval

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vyhrkl jsem, když jsem stál v kuchyni a v ruce svíral její otevřený notebook. Na obrazovce svítil internetbanking s částkou, která mi vyrazila dech: 8 400 000 Kč. Lenka stála u dřezu, v ruce houbičku na nádobí, a ztuhla. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi.

„O čem to mluvíš?“ zkusila to zahrát do autu, ale já už věděl své. „Lenko, proč máš na účtu tolik peněz? Celé roky dřu ve dvou pracích, abychom zaplatili nájem a mohli si jednou dovolit dovolenou u moře. Ty jsi mi nikdy nic neřekla!“

Mlčela. Jen se dívala do dřezu a já cítil, jak se mezi námi rozprostírá ledová propast. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsem se vracel domů utahaný z fabriky, a ona mi s úsměvem podávala talíř s večeří. Vždycky říkala: „Musíme šetřit, Honzo. Jednou bude líp.“

„To nejsou tvoje peníze,“ zašeptala nakonec. „Dědila jsem po tátovi. Nechtěla jsem o tom mluvit.“

„Nechtěla jsi o tom mluvit? Proč? Myslela sis, že bych tě chtěl jen kvůli penězům?“

Zvedla ke mně oči. Byly plné slz i vzdoru. „Nechápal bys to. Můj táta… vždycky říkal, že peníze kazí lidi. Že když je člověk ukáže, všichni se změní. Chtěla jsem normální život. S tebou.“

Zasmál jsem se – hořce a bezradně. „Normální život? To znamená, že já budu makat od rána do večera a ty budeš sedět na pokladu jako drak?“

Lenka se rozplakala. Nikdy jsem ji takhle neviděl. Vždycky byla silná, i když jsme neměli na pořádné jídlo nebo když nám vypnuli elektřinu kvůli nezaplacené faktuře.

Sedl jsem si ke stolu a zabořil hlavu do dlaní. V hlavě mi vířily vzpomínky: jak jsme spolu v zimě seděli pod dekou a smáli se tomu, že máme doma jen svíčky; jak jsme plánovali budoucnost, kde budeme mít malý domek někde u Berouna; jak jsme si slibovali, že spolu zvládneme všechno.

„Proč jsi mi to neřekla aspoň tehdy, když nám hrozila exekuce?“ zeptal jsem se tiše.

Lenka si otřela slzy hřbetem ruky. „Bála jsem se… že mě opustíš. Že už mě nebudeš potřebovat.“

„To je přece nesmysl! Myslíš si, že tě mám rád jen proto, že tě potřebuju? Já tě miluju! Ale teď… teď nevím, jestli ti ještě můžu věřit.“

V tu chvíli přišla do kuchyně moje máma. Bydlíme spolu v malém bytě na sídlišti v Modřanech – nikdy jsme neměli dost peněz na vlastní bydlení. Máma se zarazila ve dveřích a podívala se střídavě na mě a na Lenku.

„Co se děje?“ zeptala se opatrně.

„Lenka má miliony na účtu a nikdy mi o tom neřekla,“ odpověděl jsem bez obalu.

Máma si sedla ke stolu vedle mě a vzala mě za ruku. „Honzo, někdy lidi dělají věci ze strachu. Ale to neznamená, že tě nemá ráda.“

Lenka se rozplakala ještě víc. „Já už nevím, co mám dělat…“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do parapetu. Přemýšlel jsem o všem, co jsme spolu prožili – o všech těch malých radostech i velkých starostech.

Druhý den ráno jsem odešel do práce dřív než obvykle. Ve fabrice jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Petr si toho všiml hned při první pauze.

„Co je s tebou? Vypadáš jak po pohřbu.“

„To bys nepochopil,“ zamumlal jsem.

Ale Petr byl starý mazák a nenechal se odbýt. „Hele, Honzo, jestli máš doma průšvih, tak to řekni rovnou.“

Nakonec jsem mu všechno řekl. Petr jen zakroutil hlavou: „To je teda síla… Ale hele, možná bys měl být rád, že aspoň jeden z vás má nějakou jistotu. Dneska je to k nezaplacení.“

Celý den jsem přemýšlel nad tím, co řekl. Možná měl pravdu – možná bych měl být vděčný. Ale pořád mě bolelo to tajemství mezi námi.

Když jsem večer přišel domů, Lenka seděla v obýváku a čekala na mě. Na stole ležela obálka.

„To je pro tebe,“ řekla tiše.

Otevřel jsem ji – byla tam karta k jejímu účtu a dopis.

„Chci, abys věděl všechno,“ psala v něm. „Chci s tebou sdílet nejen radost, ale i strachy a nejistoty. Promiň mi to mlčení.“

Sedl jsem si vedle ní a dlouho jsme mlčeli. Pak jsem ji objal.

Nevím, jestli jí někdy úplně odpustím. Ale vím jedno – pravda bolí, ale lež bolí ještě víc.

Možná bych měl být šťastný, že máme šanci začít znovu… Ale dokážu jí ještě někdy úplně věřit? Co byste udělali vy na mém místě?