Když jsme děti poslali k babičce: Noc, která změnila všechno

„Mami, prosím, já chci domů!“ Emina se mi zoufale tiskla k noze, zatímco jsem jí balila pyžamo a oblíbeného plyšáka do batůžku. Byla to její první noc bez nás, a já, unavená po týdnech hádek s Petrem, jsem doufala, že nám tenhle večer o samotě pomůže najít ztracený klid. „Emino, u babičky budeš mít pohádky, palačinky a můžeš spát s Luckou v jednom pokoji,“ snažila jsem se ji přesvědčit, ale v očích měla slzy a v hlase strach. Petr už netrpělivě přešlapoval u dveří: „Tak pojď, už je čas. Potřebujeme si odpočinout.“

Cesta k babičce proběhla v tichu. Emina se tiskla k oknu, Lucka, naše starší, se snažila být statečná, ale i ona se občas ohlédla dozadu, jako by čekala, že si to rozmyslíme. Když jsme je předali babičce, která nás vítala s otevřenou náručí a slibem, že všechno zvládne, cítila jsem v hrudi podivné prázdno. Petr mě objal kolem ramen: „Aspoň dneska budeme zase jen my dva.“

Doma bylo ticho. Příliš ticho. Seděli jsme naproti sobě u stolu, mezi námi lahev vína a dvě skleničky. Petr se na mě díval jinak než dřív – unaveně, odtažitě. „Myslíš, že to zvládnou?“ zeptala jsem se tiše. „Jsou to jen dvě noci. Potřebujeme to. Já… už nemůžu,“ odpověděl a odvrátil pohled. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme se odcizili. Už jsme si neměli co říct. Každý rozhovor končil výčitkami nebo mlčením.

Když jsem šla spát, nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely vzpomínky na doby, kdy jsme s Petrem byli šťastní. Kdy jsme plánovali rodinu, smáli se spolu a těšili se na každé ráno. Teď jsme byli dva cizinci v jednom bytě. Najednou mi zazvonil telefon. Byla to mamka. „Emina pořád pláče, nechce spát, volá tě. Mám ji přivézt zpátky?“

Petr byl neoblomný: „Musí si zvyknout. Nemůžeme být pořád jen rodiče. Potřebujeme být zase partneři.“ Ale já cítila, že něco není v pořádku. „Mami, prosím, přiveď ji zpátky,“ zašeptala jsem do telefonu. Petr se na mě rozzlobil: „Tohle je přesně ono! Nikdy mi nedáš prostor. Všechno je vždycky jen o dětech!“

Následující hádka byla nejhorší v našem životě. Padala slova, která už nešla vzít zpět. „Myslíš si, že jsi lepší matka? Že já jsem špatný otec? Já už nevím, jak dál!“ křičel Petr. Já brečela a prosila ho, ať přestane. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme oba na dně. Že jsme ztratili sami sebe i jeden druhého.

Když mamka přivezla Emino zpátky, byla celá uplakaná. Lucka zůstala u babičky, protože chtěla být „velká holka“. Emina se mi vrhla do náruče a dlouho mě nepustila. Petr odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Seděla jsem na gauči s Eminou v náručí a poprvé jsem si připustila, že možná už nejsme rodina, jakou jsem si vysnila.

Dny po té noci byly plné napětí. Petr se mi vyhýbal, doma byl jen minimálně. Lucka se vrátila od babičky a byla jiná – uzavřená, smutná. Emina se mě držela jako klíště. Snažila jsem se s Petrem mluvit, ale on mě odstrkoval. „Potřebuju čas,“ říkal pořád dokola.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat, že nezvládám být dokonalou matkou, manželkou ani dcerou. Moje mamka mi vyčítala, že jsem děti nenechala u ní déle, Petr mi vyčítal, že jsem ho nikdy neposlouchala. Děti byly zmatené a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Jednoho večera, když děti spaly, přišel Petr domů pozdě. Sedl si ke mně a dlouho mlčel. „Já už nevím, jestli to má smysl,“ řekl nakonec. „Možná jsme si mysleli, že když budeme mít děti, všechno bude lepší. Ale já už necítím nic.“

Ta slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, že je konec. Dlouho jsme plakali oba. Druhý den si Petr sbalil věci a odešel. Dětem jsem řekla, že tatínek potřebuje být chvíli sám, že je má pořád rád. Emina brečela, Lucka se zavřela do pokoje.

Dnes, po dvou letech, žijeme s dětmi samy. Petr nás navštěvuje, snaží se být dobrým tátou, ale už nikdy to nebude jako dřív. Každý večer, když ukládám Emino a Lucku ke spánku, přemýšlím, jestli jsme tehdy udělali největší chybu našeho života. Měla jsem víc bojovat? Nebo bylo lepší nechat věci být?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale někdy se ptám sama sebe: Kdybychom tu noc děti neposlali k babičce, bylo by dnes všechno jinak? Co byste udělali vy na mém místě?