Když láska nestačí: Příběh jedné matky z pražského paneláku

„Takže ty si myslíš, že když už vyděláváš, nemusím tě živit?“ Petrův hlas rezonoval kuchyní, zatímco jsem v jedné ruce držela malou Aničku a druhou míchala polévku. Jeho slova mě bodla jako nůž. Ještě před měsícem mi gratuloval, že jsem po mateřské našla práci na poloviční úvazek v knihovně na Jižním Městě. Teď stál u lednice s rukama v bok a v očích měl něco cizího.

„Petře, vždyť víš, že těch pár tisíc je sotva na pleny a mléko. Všechno ostatní platíš ty, protože máš pořád lepší plat,“ snažila jsem se zachovat klid. Ale v hlavě mi hučelo. Když jsme spolu začínali, byli jsme tým. Dělili jsme se o všechno – o radosti i starosti. Teď mi připadalo, že jsem najednou jeho spolubydlící, ne manželka.

Petr si sedl ke stolu a začal počítat na mobilu. „Podívej, když přispěješ na nájem a jídlo, bude to fér. Já mám teď menší bonusy, šéf mi sebral prémie. A Anička taky něco stojí.“

Chtělo se mi křičet. Vždyť jsem doma s dítětem byla skoro dva roky! Vstávala jsem k ní v noci, vařila, prala, běhala po doktorech. Petr chodil domů pozdě a často byl unavený, to chápu. Ale nikdy mě nenapadlo mu spočítat, kolik stojí jeho večeře nebo čisté košile.

Ten večer jsem nemohla usnout. Anička spala vedle mě v postýlce a já zírala do stropu. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme se smáli na lavičce v Riegrových sadech, jak jsme plánovali společný život. Kde se to pokazilo? Kdy se z nás stali dva cizinci?

Druhý den jsem šla do práce s těžkým srdcem. Kolegyně Lenka si všimla mého smutku. „Co je? Doma dusno?“ zeptala se tiše mezi regály.

„Petr chce, abych platila půlku nájmu a kupovala pleny. Prý je to fér,“ vyhrkla jsem a oči mi zvlhly.

Lenka pokrčila rameny: „To je teď častý. Můj bývalý chtěl, abych mu dávala peníze na benzín, když mě vozil k doktorovi. Ale víš co? Nenech si to líbit.“

Celý den jsem přemýšlela, jestli má pravdu. Vždyť jsme rodina! Neměli bychom si pomáhat bez počítání? Ale Petr byl neústupný. Večer přinesl papír s rozpočtem.

„Když budeš dávat tři tisíce měsíčně na nájem a kupovat pleny, vyjde to líp pro oba,“ řekl věcně.

„A kdo zaplatí za to, že vařím, peru a starám se o Aničku?“ zeptala jsem se poprvé nahlas.

Petr se zarazil. „To je přece samozřejmé…“

„Pro koho?“ skočila jsem mu do řeči. „Pro tebe možná. Ale já už nemůžu být jen služka a ještě ti platit za to, že tu můžu bydlet!“

Rozhostilo se ticho. Anička začala plakat a já ji vzala do náruče. V tu chvíli jsem věděla, že musím něco změnit.

Další dny byly napjaté. Petr byl odměřený, doma skoro nemluvil. Já hledala odvahu říct mu všechno, co mě tíží. Nakonec jsem si sedla k počítači a napsala mu dopis:

„Petře,

když jsme se brali, slíbili jsme si podporu v dobrém i zlém. Chápu, že máš teď méně peněz a bojíš se o budoucnost. Ale já nejsem tvůj spolubydlící ani účetní položka. Jsem tvoje žena a matka naší dcery. Pokud chceš, abychom byli rodina, musíme si pomáhat – ne si všechno počítat.

Jana“

Dopis jsem mu nechala na stole. Večer přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Promiň,“ řekl nakonec tiše. „Máš pravdu. Jsem ve stresu z práce a místo abych ti byl oporou, házím ti klacky pod nohy.“

Rozplakala jsem se úlevou i smutkem zároveň. Věděla jsem, že tohle je jen začátek dlouhé cesty zpátky k sobě.

Od té doby jsme začali víc mluvit – i o penězích, ale hlavně o pocitech a strachu z budoucnosti. Není to jednoduché. Někdy mám chuť všechno vzdát a odejít s Aničkou k mámě do Berouna. Ale pak si vzpomenu na to dobré mezi námi a doufám, že to ještě můžeme zachránit.

Někdy večer sedím u okna panelákového bytu a ptám se sama sebe: Co je vlastně fér v rodině? Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? A proč je tak těžké říct si o respekt i od těch nejbližších?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za vztah, když už není týmová hra?