Když láska zmizí: Příběh zrady po 27 letech manželství

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem viděla jeho sbalený kufr u dveří. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a v kuchyni voněla káva, kterou jsem mu každé ráno vařila už sedmadvacet let. On se na mě ani nepodíval. „Omlouvám se, Aleno. Už to dál nejde. Musím odejít.“ Jeho hlas byl tichý, ale rozhodný. V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů.

Ještě včera jsme spolu seděli u televize a smáli se starému českému filmu. Myslela jsem si, že jsme šťastní. Že jsme překonali všechny krize – hypotéku, pubertu dětí, jeho vyhazov z práce i moji nemoc. A teď? Teď tu stojím v noční košili, s rozmazanou řasenkou a dívám se na muže, který byl celý můj život, jak odchází. Kvůli komu? Kvůli Haně. Mé nejlepší kamarádce. Ženě, která mi před týdnem přinesla domácí koláč a smála se, jak je Petr nešikovný v kuchyni.

„To je vtip? To nemůže být pravda,“ šeptala jsem si pro sebe, když za ním zaklaply dveře. Děti už dávno bydlí samy, a tak jsem zůstala v našem bytě na Jižním Městě úplně sama. Všude kolem mě byly jeho věci – jeho oblíbený hrnek, knížky o historii, staré pantofle. Každý kout mi připomínal, že už tu není.

První dny jsem jen brečela. Nejedla jsem, nespala. Volala jsem dceři Lucii, ale ta měla vlastní život a starosti. „Mami, to bude dobrý. Třeba si to táta rozmyslí,“ říkala mi do telefonu, ale já slyšela v jejím hlase nejistotu. Syn Tomáš mi napsal jen krátkou SMS: „Drž se, mami.“

Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co se stalo. Kde jsem udělala chybu? Byla jsem špatná manželka? Nedávala jsem mu dost lásky? Nebo jsem byla moc obyčejná? V hlavě mi běžely všechny naše hádky, všechny chvíle, kdy jsem byla unavená nebo protivná. Ale vždyť jsme byli normální rodina! Nebo ne?

Jednoho dne jsem potkala Hanu v obchodě. Stála u regálu s pečivem a tvářila se, jako by mě neviděla. „Hano, jak jsi mohla?“ vyhrkla jsem na ni. Zrudla a začala koktat: „Aleno, já… to nebylo plánované… prostě se to stalo.“ V tu chvíli jsem měla chuť ji uhodit. Ale místo toho jsem se rozbrečela přímo mezi rohlíky a houskami. Lidé se na nás dívali, ale bylo mi to jedno.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Novotná byla laskavá a trpělivá. „Musíte si dovolit být smutná, Aleno. Ale nesmíte zůstat v minulosti. Zkuste najít něco, co vás bude těšit,“ říkala mi. Jenže co mě může těšit, když jsem přišla o všechno?

Jednoho večera mi zavolala Lucie. „Mami, nechceš přijet na víkend k nám do Plzně? Kluci by tě rádi viděli.“ Přijela jsem a poprvé po dlouhé době jsem se smála. Vnuci mi ukazovali své nové lego a Lucie mi uvařila kávu přesně tak, jak to mám ráda. Najednou jsem si uvědomila, že život nekončí rozvodem. Že mám pořád rodinu, která mě potřebuje.

Ale návrat do prázdného bytu byl těžký. Každý večer jsem si pouštěla staré písničky a vzpomínala na společné dovolené v Krkonoších, na Vánoce, kdy jsme s Petrem pekli cukroví a smáli se, jak se mu nikdy nedaří vanilkové rohlíčky. Teď už je bude péct s Hanou.

Jednou večer mi Petr zavolal. „Aleno, promiň mi to všechno. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale s Hanou je mi prostě líp.“ Jeho slova bolela víc než všechno předtím. „Tak proč jsi se mnou zůstal tak dlouho?“ zeptala jsem se. „Nevím. Bál jsem se změny. Ale už to nešlo.“

Začala jsem chodit na procházky do Hostivařského lesa. Tam jsem potkala paní Martu, která venčila psa. Dali jsme se do řeči a zjistila jsem, že i ona prošla rozvodem. „Chce to čas, Aleno. Ale věřte mi, že zase bude líp. Já si našla nové přátele, začala jsem chodit na keramiku a teď si užívám život víc než kdy dřív.“

Pomalu jsem se začala zvedat ze dna. Přihlásila jsem se na kurz italštiny, začala jsem chodit plavat a občas jsem zašla s Martou na kávu. Pořád to bolelo, ale už jsem se tolik nebála budoucnosti.

Dnes, když se podívám zpět, nechápu, jak jsem mohla přežít ty první týdny. Ale přežila jsem. A i když mi Petr a Hana vzali kus mého života, vzali mi i iluze, které mě svazovaly. Možná je čas začít žít pro sebe.

Někdy večer přemýšlím: Proč lidé zrazují ty, kteří je nejvíc milují? A může se člověk po takové zradě ještě někdy opravdu otevřít a důvěřovat? Co si o tom myslíte vy?