Když laskavost bolí: Příběh o tom, jak jsem se stal obětí vlastní dobroty vůči tchyni

„Tomáši, mohl bys mi zase přijet vyměnit žárovku? A když už tu budeš, potřebovala bych pomoct s nákupem a možná i s tou pračkou, co pořád hučí.“

Stojím v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, telefon v ruce, a cítím, jak mi tuhne žaludek. Magda na mě upírá pohled – zná ten tón své matky až příliš dobře. „Zase?“ šeptne, ale já už kývám do telefonu: „Jasně, paní Novotná, přijedu po práci.“

Tak to začalo. Ne že bych si nevážil rodiny – vždyť jsme Češi, rodina je základ. Ale poslední rok se z občasné pomoci stal nekonečný seznam úkolů. Nejprve drobnosti: odvoz na poštu, oprava kapajícího kohoutku. Pak větší věci: malování ložnice, stěhování skříní, dokonce i vyřizování jejích složitých sporů s úřady. Každý týden něco nového.

Jednou večer, když jsem se vrátil domů s bolavými zády po dalším „malém“ přesunu nábytku, seděla Magda u stolu a mlčky míchala čaj. „Mami zase volala?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem. „Víš, že to přehání, viď?“

Jenže co jsem měl dělat? Vyrůstal jsem v rodině, kde se pomoc neodmítá. Táta mi vždycky říkal: „Pomáhej, jak můžeš. Nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat pomoc ty.“ Jenže táta nikdy neměl tchyni jako paní Novotná.

Jednoho dne přišla krize. Bylo to v sobotu ráno. Plánovali jsme s Filipem výlet do ZOO – slíbil jsem mu to už týden předem. Sotva jsme oblékli bundy, zazvonil telefon. „Tomáši, potřebuju tě hned. Vypadla mi elektřina v celém bytě!“

Magda se na mě podívala s výrazem, který říkal všechno: „Neodcházej.“ Filip už stál ve dveřích s batůžkem a plyšovým medvědem.

„Tome… prosím tě,“ ozvalo se z telefonu naléhavěji.

Zaváhal jsem. Poprvé za těch devět let jsem opravdu zaváhal.

„Mami,“ řekla Magda do telefonu místo mě, „Tomáš dneska nemůže. Máme rodinný program.“

Ticho na druhém konci bylo ohlušující. Pak přišel výbuch: „Takže já jsem teď na obtíž? To je pěkné! Když jste něco potřebovali vy, vždycky jsem tu byla!“

Celý den byl zkažený. Filip byl smutný, protože věděl, že se něco děje. Magda byla napjatá a já měl pocit viny.

Večer mi Magda řekla: „Musíš jí nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“

Ale jak? Vždyť je to její máma! A já přece nejsem špatný člověk… nebo ano?

Začal jsem si všímat, jak moje ochota pomáhat ovlivňuje naši rodinu. Filip se mě ptal, proč musím pořád pryč. Magda byla podrážděná a často jsme se hádali kvůli maličkostem. Já byl unavený a podrážděný – a začal jsem mít pocit, že už nejsem pánem svého času.

Jednoho večera jsem seděl s tchyní u jejího kuchyňského stolu – právě jsem jí opravil dveře od lednice – a ona začala: „Víš, Tomáši, kdyby byl můj nebožtík ještě naživu…“

„Paní Novotná,“ přerušil jsem ji poprvé v životě ostřeji, než jsem chtěl. „Já vás mám rád a rád pomůžu. Ale mám taky svou rodinu a někdy potřebuju čas pro sebe a pro ně.“

Zamračila se: „Tohle bych od tebe nečekala.“

Cestou domů jsem měl pocit viny i úlevy zároveň.

Doma mě čekala Magda s Filipem. Seděli na gauči a dívali se na pohádku. Přisedl jsem si k nim a poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že opravdu patřím domů.

Jenže tím to neskončilo. Tchyně začala volat méně často – ale když už zavolala, bylo to vždy s výčitkou v hlase. Magda se snažila být prostředníkem, ale napětí mezi námi všemi rostlo.

Jednou při rodinném obědě u tchyně praskla bublina definitivně.

„Tomáš už nemá čas ani na vlastní matku,“ rýpla si před celou rodinou.

Magda se postavila: „Mami, dost! Tomáš není tvůj sluha.“

Všichni ztichli. Já cítil směs studu a úlevy.

Po obědě jsme šli domů mlčky. Filip se mě zeptal: „Tati, proč je babička pořád naštvaná?“

Objal jsem ho: „Někdy lidé zapomenou být vděční za to, co pro ně druzí dělají.“

Dnes už vím, že dobrota má své limity. Pomoc je krásná věc – ale nesmí být na úkor vlastního štěstí a rodiny.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi laskavostí a sebeobětováním? A kolik toho má člověk vydržet jen proto, že je to rodina?