Když mateřská láska bolí: Můj syn Petr má rodinu, ale stále potřebuje moji pomoc. Kde je hranice mezi pomocí a rozmazlováním?

„Mami, mohl bych si zase půjčit pět tisíc? Slíbím, že ti to vrátím do konce měsíce.“

Ta zpráva mi přišla včera večer, když jsem si konečně sedla s hrnkem čaje do křesla. Petr. Můj jediný syn. Je mu pětatřicet, má ženu a dvě malé děti. A přesto – nebo právě proto? – mě pořád žádá o peníze. V tu chvíli mi srdce sevřela úzkost a hlavou mi proběhla celá řada vzpomínek.

Pamatuji si, jak jsem ho jako malého vodila do školky v dešti, jak jsem mu šila kostým na maškarní bál, jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce. Vždycky byl citlivý, trochu uzavřený, ale šikovný kluk. Jeho otec, můj bývalý manžel Milan, nás opustil, když bylo Petrovi deset. Od té doby jsem byla na všechno sama. Možná jsem mu chtěla vynahradit to, co mu chybělo – tátu, jistotu, klidné dětství.

„Aleno, nesmíš ho tolik rozmazlovat,“ říkala mi často moje máma. „Musí se naučit postarat sám o sebe.“ Jenže jak to udělat, když vám dítě brečí v náručí a vy víte, že je na světě samo?

Petr vystudoval ekonomku v Brně. Byl šikovný, měl dobré známky. Jenže pak přišla první práce – a první neúspěchy. Vždycky měl pocit, že ho šéf nedocení, že kolegové mají lepší podmínky. Střídal zaměstnání, chvíli byl dokonce na úřadu práce. Já jsem mezitím dělala účetní v malé firmě a snažila se mu pomáhat, jak to šlo.

Když si našel Janu a narodila se jim první dcera Anička, byla jsem šťastná. Konečně bude mít vlastní rodinu! Ale brzy přišly první problémy – hypotéka na byt v paneláku v Ostravě, splátky za auto, školka pro Aničku. Petr začal volat častěji: „Mami, potřebujeme trochu přidat na nájem.“ „Mami, auto se pokazilo.“ „Mami, Anička potřebuje nové boty.“

Zpočátku jsem dávala ráda. Vždyť co je pár tisícovek proti tomu, aby moje vnoučata měla všechno? Ale postupně se ve mně začal usazovat neklid. Proč si Petr neumí poradit sám? Proč vždycky přijde za mnou? A proč mám pocit, že když odmítnu, budu ta nejhorší matka na světě?

Jednou jsem se o tom zmínila kolegyni v práci. „Aleno,“ řekla mi Ivana upřímně, „musíš mu nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“ Ale jak nastavit hranice vlastnímu dítěti? Jak říct ne člověku, kterého milujete víc než sebe?

Před měsícem jsme měli rodinnou oslavu – Petrovy narozeniny. Seděli jsme všichni u stolu, smáli se a vzpomínali na staré časy. Najednou se Petr zvedl a šel se mnou do kuchyně.

„Mami,“ začal tiše, „potřebuju tvoji pomoc. Fakt už nevím kudy kam.“

„Petře,“ povzdechla jsem si, „já už taky nemám nazbyt. Musím myslet na sebe. Za dva roky jdu do důchodu.“

Podíval se na mě tak smutně, že mě to bodlo u srdce. „Já vím… Ale já to prostě nezvládám. Jana je na mateřské a já mám jen brigádu.“

V tu chvíli jsem měla chuť ho obejmout jako malého kluka a říct mu, že všechno bude dobré. Ale zároveň jsem cítila vztek – na něj i na sebe. Kde jsme udělali chybu? Proč neumí stát na vlastních nohou?

Doma jsem pak dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem nad tím vším – nad svými rozhodnutími i nad tím, jak nás ovlivnila minulost. Možná jsem ho opravdu rozmazlila. Možná jsem mu měla dřív říct ne.

Dnes ráno mi přišla další zpráva: „Mami, prosím tě…“

Sedím u stolu a koukám na mobil. Ruce se mi třesou. V hlavě mi zní slova mojí mámy: „Musí se naučit postarat sám o sebe.“ Ale co když ho tím ztratím? Co když ho zlomím?

Moje kamarádka Hana mi radí: „Zkus mu nabídnout pomoc jinak – třeba hlídání dětí místo peněz.“ Ale Petr vždycky chce jen peníze.

Dnes večer mu napíšu: „Petře, tentokrát ti už nepomůžu penězi. Ale kdybys potřeboval pohlídat děti nebo pomoct s domácností, ráda přijdu.“

Nevím, jak zareaguje. Bojím se jeho zklamání i ticha mezi námi.

Možná jsem selhala jako matka. Možná jsem jen příliš milovala.

Řekněte mi – kde je ta hranice mezi pomocí a rozmazlováním? Máme být pro své děti vždycky záchrannou sítí? Nebo je někdy lepší nechat je padnout?