Když mě tchyně vyhodila z domu: Příběh o ponížení, odvaze a hledání vlastního místa

„Okamžitě si sbal věci a vypadni z mého domu!“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v teplé vodě, když mi ta slova rozřízla srdce. Tchyně, paní Novotná, byla vždycky rázná žena, ale dnes v jejích očích hořela nenávist, kterou jsem nikdy předtím neviděla.

„Cože?“ vydechla jsem a otočila se k ní. „To nemyslíte vážně…“

„Myslím to naprosto vážně, Lucie. Tohle je můj dům a já už tě tu nechci. Petr ti to měl říct už dávno. Ty jsi nikdy nebyla dost dobrá pro mého syna.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi podlamují kolena. Petr byl na služební cestě v Brně a já tu zůstala sama s jeho matkou. Vždycky jsme spolu nějak vycházely, ale od svatby bylo cítit napětí. Nikdy mi neodpustila, že jsem „jen“ učitelka na základce a ne právnička jako její dcera Jana.

„Ale… vždyť jsme se s Petrem domluvili, že tu budeme bydlet, dokud nenašetříme na vlastní byt,“ snažila jsem se zachovat klid.

Tchyně si odfrkla. „To byla chyba. Měla jsem tě poznat dřív. Jenom se tu přiživuješ. A teď už toho mám dost.“

Stála jsem tam, v cizím domě, který jsem poslední dva roky nazývala domovem. Všude kolem mě byly naše věci – fotky z dovolené v Krkonoších, hrníčky s našimi jmény, Petrův oblíbený svetr přehozený přes židli. A přesto jsem najednou byla cizí.

„A co Petr? Co mu řeknete?“ zeptala jsem se tiše.

„Petr je můj syn. On pochopí, že to dělám pro jeho dobro. Ty si najdi jiný život, Lucie.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila zapadnout do jejich rodiny – Vánoce u Novotných, společné nedělní obědy, kdy mě paní Novotná chválila za svíčkovou, ale pak dodala, že její je stejně lepší.

Začala jsem si balit věci. Každý kus oblečení mi připadal těžší a těžší. Volala jsem Petrovi, ale nebral to. Poslala jsem mu zprávu: „Tvoje máma mě vyhodila z domu.“ Odpověď nepřišla.

Když jsem stála ve dveřích s kufrem v ruce, tchyně mě propalovala pohledem. „A nezapomeň si vzít i ty svoje knihy. Tady už pro ně místo není.“

Vyšla jsem ven do deště. Bylo mi dvacet osm a nikdy jsem se necítila tak sama. Volala jsem své kamarádce Martině: „Můžu u tebe přespat?“

„Samozřejmě! Co se stalo?“

„To ti povím až přijdu…“

U Martiny jsem seděla na gauči a poprvé za dlouhou dobu brečela nahlas. „Co mám dělat? Kam mám jít? Petr mi ani nevolá zpátky…“

Martina mě objala: „Lucie, musíš myslet na sebe. Tohle není tvoje vina.“

Další den mi Petr konečně zavolal. Jeho hlas byl unavený: „Máma mi volala… Prý jsi byla drzá.“

„Drzá? Jenom jsem jí řekla, že tu máme právo být! Že jsme rodina!“

Petr mlčel. „Víš, jaká je máma… Nechci se s ní hádat.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem na prvním místě ani u svého muže. „Takže co bude dál?“

„Možná bys měla chvíli zůstat u Martiny… Než se to uklidní.“

Zavěsila jsem a cítila jen prázdnotu. Tři roky manželství a najednou nemám kde bydlet. V práci si všimli, že nejsem ve své kůži. Kolega Tomáš se mě opatrně zeptal: „Všechno v pořádku?“

„Ne… Ale budu muset být silná,“ odpověděla jsem.

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny v Praze jsou šílené a já měla jen svůj učitelský plat. Ale našla jsem malý pokoj v Nuslích. První noc v novém bytě jsem seděla na posteli a přemýšlela nad tím, kde se stala chyba.

Petr za mnou přišel až po týdnu. Přinesl růže a omlouval se: „Máma to přehnala… Ale ona je prostě taková.“

„A ty? Ty jsi jaký?“ zeptala jsem se ho.

Mlčel dlouho. „Nevím… Nechci být mezi vámi dvěma.“

„Ale já už mezi vámi být nechci,“ řekla jsem tiše.

Rozvedli jsme se za půl roku. Bylo to těžké období – spousta slz, výčitek i samoty. Ale postupně jsem začala znovu dýchat. V práci mě povýšili na zástupkyni ředitele a našla jsem nové přátele.

Jednou večer mi Martina řekla: „Víš, Lucie, jsi mnohem silnější, než si myslíš.“

A já jí uvěřila.

Dnes už vím, že domov není místo ani člověk – je to pocit bezpečí v sobě samé.

Někdy si ale stále kladu otázku: Proč je pro některé matky tak těžké přijmout ženu svého syna? A proč tolik mužů nedokáže stát za svou ženou? Co byste udělali vy na mém místě?