Když mi snacha řekla, abych chodila méně: Příběh jedné tchyně z Prahy

„Aleno, prosím tě, můžeš dneska přijít až později? Nebo radši vůbec?“ Její hlas zněl nervózně, skoro provinile. Stála jsem na prahu jejich bytu v Modřanech, v ruce tašku s čerstvě upečeným štrúdlem a v očích mi začaly pálit slzy. Nikdy bych nečekala, že mi to Jana řekne takhle přímo. Vždyť ještě před týdnem si pochvalovala moje bramborové knedlíky a smála se mým historkám z mládí.

„Jani, stalo se něco? Je ti špatně?“ zeptala jsem se tiše a snažila se potlačit třes v hlase.

Jana si povzdechla a pozvala mě dovnitř. Byt byl tichý, Tomáš byl ještě v práci. Sedly jsme si ke stolu a ona dlouho mlčela. „Aleno, já tě mám ráda, opravdu. Ale poslední dobou mám pocit, že tu jsi moc často. Někdy bychom s Tomášem chtěli být sami. Já vím, že to myslíš dobře, ale někdy je toho na mě moc.“

Bylo to jako rána do srdce. Vždyť já jen chtěla pomáhat! Po smrti mého manžela byl Tomáš můj jediný svět. Když si našel Janu, byla jsem šťastná, že má někoho, kdo ho miluje. A když mě pozvali na oběd nebo večeři, vždycky jsem přinesla něco dobrého. Myslela jsem, že to tak má být.

„Já… promiň, Jani. Nechtěla jsem vám lézt do života,“ zašeptala jsem a rychle se zvedla. Jana mě chtěla zastavit, ale já už byla na chodbě. Celou cestu domů jsem brečela. V paneláku na sídlišti jsem si připadala najednou tak sama. Syn mi nevolal, Jana taky ne. Dny plynuly a já seděla u okna, koukala na tramvaje a přemýšlela, co jsem udělala špatně.

Moje kamarádka Vlasta mi říkala: „Alčo, musíš jim dát prostor. Mladí dneska chtějí soukromí.“ Ale jak mám žít bez rodiny? Vždyť celý život jsem byla pro druhé – pro manžela, pro Tomáše…

Uplynuly tři týdny. Bylo mi smutno, ale snažila jsem se jim nevolat. Jenže jednoho večera mi zazvonil telefon. Jana. Zněla zoufale: „Aleno, prosím tě, můžeš přijít? Tomáš je v nemocnici, měla jsem úraz a nemůžu se postarat o malou Aničku…“

Neváhala jsem ani minutu. Běžela jsem přes půl Prahy s taškou plnou jídla a hračkami pro vnučku. Když jsem dorazila, Jana seděla na gauči s nohou v sádře a oči měla zarudlé od pláče.

„Omlouvám se za posledně,“ začala hned mezi dveřmi.

„Teď na to nemysli,“ přerušila jsem ji a objala Aničku. Malá se ke mně přitulila a já cítila, jak se mi vrací síla.

Celý týden jsem u nich zůstala – vařila jsem, uklízela a starala se o Aničku. Jana byla vděčná a postupně jsme spolu začaly zase mluvit jako dřív. Jednou večer mi řekla: „Aleno, já tě opravdu potřebuju. Jen jsem si musela zvyknout na nový život.“

Pochopila jsem, že někdy je potřeba ustoupit a dát mladým prostor. Ale taky jsem poznala, že rodina je tu pro sebe hlavně ve chvílích nouze.

Když se Tomáš vrátil z nemocnice a Jana už mohla chodit bez berlí, přišli za mnou domů s kyticí a pozváním na nedělní oběd.

Seděli jsme pak všichni u stolu a já si uvědomila, že někdy je těžké najít rovnováhu mezi láskou a respektem k soukromí druhých.

Občas si večer kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? A jak poznat, kdy je čas ustoupit – a kdy naopak přijít blíž? Co byste udělali vy na mém místě?