Když minulost zaklepe na dveře: Příběh Marty, která musela volit mezi rodinou a vlastními city

„Marto, to jsi ty?“ ozvalo se za mnou, když jsem stála v nekonečné frontě na úřadě. Byla jsem unavená po dlouhém dni v práci, kabát už měl na rukávech žmolky a v hlavě mi hučelo. Otočila jsem se a v první chvíli jsem ho nepoznala. Ale pak… jako by se čas na vteřinu zastavil. Petr. Moje první láska. Ten, kterého jsem kdysi milovala tak, až to bolelo, a o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím.

„Petr?“ vydechla jsem nevěřícně. Usmál se tím svým klukovským úsměvem, který mi kdysi zamotal hlavu. „To snad není možné! Jak se máš?“ zeptal se a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce.

Chvíli jsme stáli v rozpacích, pak jsme si sedli na lavičku před úřadem. Povídali jsme si o všem možném – o práci, o dětech, o tom, jak rychle utíká čas. Petr byl rozvedený, žil sám, jeho dcera studovala v Brně. Já jsem byla vdaná už patnáct let za Honzu, máme dvě děti – Aničku a Filipa. Všechno by bylo v pořádku, kdyby se ve mně nezačalo něco lámat.

Když jsem večer přišla domů, Honza seděl u televize a ani nezvedl oči od zpráv. „Byla jsi nějak dlouho pryč,“ poznamenal jen tak mimochodem. „Potkala jsem Petra,“ řekla jsem tiše. „Pamatuješ? Toho ze střední.“

Honza se na mě podíval s podivným výrazem. „A co jako? Chceš si s ním povídat? Tak si povídej. Ale jestli to myslíš vážně, tak se odstěhuj.“ Jeho hlas byl tvrdý a chladný. Nikdy předtím mě takhle neodstřihl.

Celou noc jsem nespala. Hlavou mi běžely vzpomínky – na první polibek s Petrem u řeky Sázavy, na naše tajné schůzky za gymplem, na to, jak jsme si slibovali věčnost. A pak na Honzu – na naše společné dovolené v Krkonoších, na smích našich dětí, na všechny ty roky společného života.

Ráno jsem byla jako tělo bez duše. Honza se mnou nemluvil. Děti si všimly napětí a Anička se mě večer zeptala: „Mami, proč jsi smutná?“ Nemohla jsem jí říct pravdu.

Petr mi napsal zprávu: „Můžeme se sejít? Jen si popovídat.“ Srdce mi poskočilo a zároveň sevřelo úzkostí. Věděla jsem, že to není správné, ale touha byla silnější než rozum.

Sešli jsme se v malé kavárně u náměstí. Povídali jsme si hodiny – o tom, co jsme prožili, co nás bolí i těší. Petr byl jiný než Honza – pozorný, naslouchal mi, zajímal se o mě. Cítila jsem se zase jako žena, ne jen jako matka a manželka.

Ale s každým dalším setkáním rostlo ve mně napětí. Honza byl odtažitý, doma panovalo ticho a chlad. Jednou večer práskl dveřmi a odešel do hospody. Vrátil se až nad ránem a ani mě nepozdravil.

Začala jsem pochybovat o všem – o svých citech k Honzovi, o našem manželství, o tom, co vlastně chci od života. Byla jsem rozpolcená mezi povinností a touhou po štěstí.

Jednoho dne mě Honza zastavil v kuchyni: „Tak co? Už ses rozhodla? Chceš být s ním? Tak běž! Ale děti zůstanou tady.“ Jeho slova mě bodla jako nůž do srdce.

Seděla jsem večer u stolu a dívala se na fotky našich dětí. Slzy mi tekly po tváři. Věděla jsem, že nemůžu odejít jen tak. Ale zároveň jsem cítila, že už nejsem tou Martou, která kdysi všechno obětovala pro rodinu.

Petr mi nabídl nový začátek – společný byt v Praze, možnost být zase sama sebou. Ale znamenalo by to opustit děti, domov, všechno známé.

Nakonec jsem Petrovi napsala: „Promiň. Nemůžu odejít od dětí.“ On mi odpověděl: „Rozumím ti. Ale nikdy nezapomeň na to, co opravdu chceš.“

Honza mi odpustil jen napůl. Doma je pořád ticho a napětí. Děti cítí změnu a já mám pocit, že už nikdy nebudu úplně šťastná.

Někdy si říkám: Udělala jsem správné rozhodnutí? Má smysl obětovat vlastní štěstí kvůli rodině? Nebo bych měla být odvážnější a jít za hlasem svého srdce?

Co byste udělali vy na mém místě?