Když moje tchyně málem zničila naši rodinu: Příběh o odvaze a novém začátku

„Co si to dovoluješ, Aničko? Okamžitě to utři a přines mi čaj!“ ozvalo se z kuchyně tak ostře, že mi málem vypadl hrnek z ruky. Stála jsem za dveřmi a slyšela hlas své tchyně, paní Věry, jak rozkazuje mé desetileté dceři. Srdce mi bušilo až v krku. To není poprvé, co jsem slyšela podobný tón, ale tentokrát to bylo jiné – tentokrát jsem to slyšela na vlastní uši.

Vtrhla jsem do kuchyně. „Mami, co to děláš?“ vyhrkla jsem a viděla, jak Anička s očima plnýma slz drží hadr a v ruce hrnek s čajem. Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem. „Když už tady bydlím, měla by se naučit pomáhat. Ty jsi byla taky vychovaná k práci.“

„Ale ona je dítě! A tohle není pomoc, to je ponižování!“ zvýšila jsem hlas, až se mi třásl. Věra se jen ušklíbla a odešla do obýváku. Anička se ke mně přitiskla a šeptala: „Mami, já už nechci, aby tady babička bydlela.“

Tohle byl začátek konce. Věra se k nám nastěhovala před půl rokem po smrti svého manžela. Můj muž Petr byl přesvědčený, že jí musíme pomoct. „Je sama, nemá nikoho,“ říkal pořád dokola. Jenže já jsem od začátku cítila, že to nebude jednoduché.

Začalo to nenápadně – poznámky o tom, jak špatně vařím, jak mám špatně uklizený byt, jak Petr vypadá unaveně a určitě to je moje vina. Pak přišly rady ohledně výchovy Aničky: „Dítě potřebuje pevnou ruku.“ A nakonec i ty rozkazy.

S Petrem jsme se kvůli tomu začali hádat. On tvrdil, že přeháním. „Maminka to myslí dobře,“ opakoval. Ale já jsem viděla, jak se Anička mění – byla smutná, uzavřená, bála se jít do kuchyně. Jednou večer mi řekla: „Mami, babička říká, že jsem nevděčná a že tě zklamu.“

To už jsem nevydržela. Sedla jsem si s Petrem a všechno mu řekla. „Musíme něco udělat. Tohle není normální! Naše dcera trpí!“

Petr byl rozpolcený. Miloval svou matku, ale viděl i změnu v Aničce. Rozhodli jsme se promluvit si s Věrou společně.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „musíme si promluvit o tom, jak se chováš k Aničce.“

Věra okamžitě ztuhla. „Co tím myslíš? Já ji jen učím pořádku! Vy jste oba moc měkcí!“

„Ale ona je dítě! Nemůžeš po ní chtít, aby ti sloužila!“ vložila jsem se do toho.

Věra začala křičet: „Takže já jsem tady na obtíž? To mě chcete vyhodit? Po tom všem, co jsem pro vás udělala?“

Petr byl v šoku. „Mami, nikdo tě nechce vyhazovat, ale musíš respektovat naše pravidla.“

Věra se rozplakala a zavřela se do pokoje. Celý večer bylo v bytě ticho jako v hrobě.

Další dny byly ještě horší. Věra s námi nemluvila nebo jen odsekávala. Anička byla nervózní a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Jednoho dne přišla Anička ze školy a byla úplně bledá. „Mami, babička mi řekla, že když nebudu poslouchat, tak mě dá do děcáku.“

To byla poslední kapka. Zavolala jsem Petrovi do práce a řekla mu: „Buď půjde tvoje maminka pryč, nebo odejdu já s Aničkou.“

Večer jsme si sedli všichni ke stolu. „Mami,“ řekl Petr tiše, „musíš si najít jiné bydlení. Takhle to dál nejde.“

Věra začala hystericky plakat a obviňovat nás ze zrady. Sbalila si věci a odešla k sestře do Kladna.

Bylo ticho. Dlouhé týdny jsme doma chodili po špičkách. Petr byl smutný a vyčítal si to. Já jsem měla výčitky svědomí – opravdu jsme udělali správnou věc? Ale Anička se pomalu vracela do normálu. Začala se smát, zpívat si a zase mě objímala.

Po pár měsících nám Věra napsala dopis – omluvila se za své chování a poprosila nás o odpuštění. Petr jí odpustil hned, já potřebovala čas.

Dnes už vím, že někdy musíme chránit své děti i před těmi nejbližšími. Že rodina není o krvi, ale o lásce a respektu.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Byla jsem dost silná? Co byste udělali vy na mém místě?