Když padnou vlasy, padá i důvěra: Příběh jedné rodiny z Brna

„To snad nemyslíš vážně, Evo! Jak jsi jí to mohla udělat?“ Tomášův hlas se rozléhal naším bytem v centru Brna tak hlasitě, že jsem se lekla, že to uslyší i sousedé přes chodbu. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi zněla slova naší dcery: „Mami, když si oholím hlavu jako Klárka, třeba jí to pomůže cítit se líp.“

Byl to nápad, který přišel od Aničky. Nebo jsem si to aspoň myslela. Klárka, její nejlepší kamarádka ze třídy, onemocněla leukémií. Vlasy jí začaly padat po první chemoterapii a Anička přišla domů uplakaná. „Mami, Klárka se bojí jít do školy. Všichni na ni budou koukat.“

Seděly jsme spolu na gauči a já ji objímala. „Víš co? Kdyby sis taky oholila hlavu, ukázala bys jí, že v tom není sama.“ V tu chvíli mi to přišlo jako krásné gesto. Anička se rozsvítila: „Fakt bych mohla?“

Jenže Tomáš to viděl jinak. Když přišel domů a uviděl Aničku s čepicí na hlavě a pod ní holou lebku, zrudl vzteky. „Tohle je tvoje vina! Nikdo normální by nedovolil desetileté holce přijít o vlasy!“

„Tomáši, prosím tě, vždyť je to jen účes. Vlasy dorostou,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Nejde o vlasy! Jde o to, že jsi ji k tomu donutila! Ani ses mě nezeptala!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem možná udělala chybu. Ale byla to chyba? Anička byla šťastná. Klárka jí druhý den poslala zprávu: „Jsi nejlepší kamarádka na světě.“

Jenže Tomáš se mnou přestal mluvit. Večer seděl v obýváku a upřeně zíral do televize. Já seděla v kuchyni a poslouchala ticho, které mezi námi narůstalo jako ledová stěna.

Dny plynuly a napětí neustupovalo. Anička byla terčem posměšků ve škole. „Plešoune!“ volali na ni kluci z vyšších ročníků. Jednou přišla domů s pláčem a schovala se pod peřinu.

„Mami, proč jsou lidi tak zlí?“ ptala se mě tiše.

Objala jsem ji a snažila se jí vysvětlit, že odvaha někdy bolí. Ale sama jsem si nebyla jistá, jestli jsem ji nevystavila zbytečnému utrpení.

Tomáš mezitím začal spát v obýváku. Jednou večer jsem ho našla sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Evo, já už nevím, kdo jsi,“ řekl tiše. „Myslel jsem, že chráníme naši dceru před světem, ne že ji do něj házíme bezbrannou.“

„Ale Tomáši,“ snažila jsem se mu vysvětlit svůj pohled, „vždyť jsme jí ukázali, co znamená být člověkem. Pomohla kamarádce v nejtěžší chvíli.“

„A co když jí tím ublížíš víc než ta nemoc?“

Začali jsme se hádat častěji. Každý měl svou pravdu. Já viděla odvahu a empatii, on viděl zradu a nepochopení.

Jednoho dne přišla Anička domů s modřinou pod okem. „Spadla jsem na schodech,“ tvrdila. Ale já věděla své. Šla jsem do školy za třídní učitelkou paní Novotnou.

„Paní učitelko, prosím vás, co se děje?“ ptala jsem se zoufale.

Paní Novotná si povzdechla: „Děti umí být kruté. Ale vaše dcera je statečná. Víte, kolik holek teď chce být jako ona?“

Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsme s Tomášem udělali správně. Večer jsme si konečně sedli ke stolu všichni tři.

„Aničko,“ začal Tomáš opatrně, „proč jsi mi neřekla, že chceš jít do toho s maminkou?“

Anička sklopila oči: „Já jsem chtěla… ale bála jsem se, že mi to zakážeš.“

Tomáš se rozplakal. Poprvé za celý ten měsíc.

„Promiň mi to,“ řekl jí tiše a objal ji.

Já seděla naproti nim a cítila směs úlevy i bolesti. Možná jsme všichni udělali chyby. Možná jsme každý chtěli chránit Aničku jinak.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Tomáš mi dlouho nemohl odpustit, že jsem rozhodla bez něj. Já zase nemohla odpustit jemu jeho tvrdost.

Ale Anička? Ta byla jiná. Silnější. A já si kladu otázku: Je lepší dítě chránit před světem za každou cenu? Nebo ho naučit stát za tím, co je správné – i když to bolí?

Co byste udělali vy? Opravdu jsem byla špatná matka?