Když pomoc bolí: Příběh o tchyni, která chtěla jen to nejlepší

„Lenko, ty to děláš špatně! Dítě musí spát na břiše, ne na zádech!“ ozvalo se ostře z kuchyně. Stála jsem u postýlky, v ruce malý polštářek, a snažila se nevnímat, jak mi srdce buší až v krku. Jana, moje tchyně, právě dorazila z Brna, aby nám pomohla s novorozeným synem Tomáškem. Můj muž Petr byl v práci a já byla poprvé doma sama s dítětem a jeho matkou.

„Paní Jano, doktorka říkala, že na zádech je to bezpečnější…“ pokusila jsem se tiše odporovat.

„To jsou nesmysly! Já vychovala tři děti a všechny spaly na břiše. A podívej, jak jsou zdravé!“ odsekla a už mi brala Tomáška z náruče. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy – ne z únavy, ale z bezmoci. Vždycky jsem si myslela, že když budu mít dítě, budu vědět, co je pro něj nejlepší. Ale teď jsem si připadala jako malá holka, která nic neumí.

Jana u nás zůstala celý týden. Každý den začínal kritikou – jak kojím, jak vařím, jak uklízím. „Lenko, ty neumíš ani pořádně uvařit polévku? Petr má rád gulášovku, ne tuhle vodu!“ slyšela jsem znovu a znovu. Petr se večer tvářil provinile, ale nikdy se mě nezastal. „Maminka to myslí dobře,“ říkal tiše. Jenže já už nemohla dýchat.

Jednoho večera jsem se zhroutila v koupelně. Seděla jsem na studených dlaždicích a brečela do ručníku. Slyšela jsem za dveřmi Janin hlas: „Petr by si zasloužil lepší ženu.“ To mě bodlo přímo do srdce. V tu chvíli jsem začala pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství, o tom, jestli vůbec zvládnu být matkou.

Po týdnu Jana odjela zpět do Brna za svou dcerou Alenou. Doma zavládlo ticho, ale mezi mnou a Petrem viselo něco těžkého. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kvůli nádobí, kvůli plínkám, kvůli tomu, že Petr pořád telefonoval s mámou. Jednou večer jsem to už nevydržela: „Proč jí pořád všechno říkáš? Proč jí dovolíš, aby mě shazovala?“

Petr jen pokrčil rameny: „Ona to myslí dobře. Pomáhá nám.“

„Mně nepomáhá! Jen mě ničí!“ vykřikla jsem a poprvé v životě jsem měla chuť sbalit kufr a odejít.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, přestala jsem chodit ven. Každý den jsem jen čekala, kdy Petr zase přijde s nějakou radou od maminky – jak mám prát Tomáškovi bodýčka nebo jak mám vařit mrkev na příkrmy. Připadala jsem si jako služka ve vlastním domě.

Jednoho dne mi zavolala Alena, Petrova sestra: „Lenko, mamka to s tebou nemyslí špatně. Jen je zvyklá všechno řídit.“

„Ale já už nemůžu,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Mám pocit, že ztrácím sama sebe.“

Alena chvíli mlčela a pak řekla něco, co mi utkvělo v hlavě: „Musíš Petrovi říct pravdu. Jinak tě to zničí.“

Ten večer jsem si sedla s Petrem ke stolu. Tomášek spal a v bytě bylo ticho. „Petře,“ začala jsem tiše, „já už takhle nemůžu dál. Tvoje máma mi ubližuje. Potřebuju vědět, že stojíš za mnou.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Já nevím, co mám dělat. Mamka je zvyklá všechno řešit… Ale nechci tě ztratit.“

Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně. Řekla jsem mu o svých pocitech méněcennosti, o tom, jak mě Janina slova bolí. Petr slíbil, že si s mámou promluví.

Za pár dní přijela Jana znovu – tentokrát jen na víkend. Petr ji vzal stranou a já slyšela jejich zvýšené hlasy z ložnice: „Mami, musíš Lenku respektovat! Je to moje žena a matka mého dítěte!“

Jana vyšla z pokoje s kamenným výrazem ve tváři. Celý víkend se mnou téměř nepromluvila. Ale aspoň už nekritizovala každý můj krok.

Náš vztah s Petrem se pomalu začal hojit. Nebylo to jednoduché – pořád jsme museli hledat rovnováhu mezi rodinou a naším vlastním životem. Ale naučila jsem se říkat ne a stát si za svým.

Někdy si ale v noci lehnu vedle spícího Tomáška a přemýšlím: Proč je tak těžké najít pochopení mezi generacemi? Musí být každá pomoc opravdu pomocí? Co byste dělali vy na mém místě?