Když přátelství bolí: Příběh o mně a Lucii

„Takže ty mi fakt nemůžeš pomoct?“ ptám se Lucie do telefonu a cítím, jak se mi třesou ruce. V hlavě mi hučí, v očích pálí slzy. „Promiň, Jano, ale mám toho teď fakt moc. Musím s dětmi na kroužky a večer přijde Petr z práce pozdě…“ Její hlas je unavený, ale zároveň odtažitý. Jako bych byla někdo cizí, ne ta, která jí před rokem pomáhala sbírat střepy po rozvodu.

Zavěsím a sedím v kuchyni, kde je ticho tak husté, že by se dalo krájet. Venku prší, kapky bubnují na parapet a já si připadám stejně opuštěná jako ten starý hrnek na stole. Dvacet let jsme byly s Lucií nerozlučné. Poznaly jsme se na gymplu v Plzni – ona byla ta vtipná, já ta tichá. Ona mě vytáhla na první diskotéku, já jí pomáhala s matikou. Prošly jsme spolu prvními láskami, maturitou i přijímačkami na vysokou.

Pamatuju si, jak mi jednou v noci volala, že ji její tehdejší kluk Martin podvedl. Byla jsem u ní za deset minut, i když jsem měla druhý den zkoušku. Seděly jsme na balkoně, popíjely levné víno a ona brečela do mého ramene. „Jsi jediná, kdo mě nikdy neopustí,“ šeptala tehdy.

A já tomu věřila. Byla jsem tu pro ni, když jí zemřel táta, když se hádala s mámou, když se stěhovala do Prahy za prací. Když se jí narodila dvojčata a byla vyčerpaná, jezdila jsem hlídat, aby si mohla aspoň na chvíli lehnout. Když ji Petr podvedl a ona se zhroutila, byla jsem u ní každý den.

A teď? Teď jsem to já, kdo potřebuje podržet. Můj manžel Tomáš mi oznámil, že má jinou. Po patnácti letech manželství. Zůstala jsem sama v bytě s dcerou Barčou, která má pubertu jako hrom a odmítá se mnou mluvit. Máma mi řekla jen: „To je život, Jano.“ Táta mlčí. A Lucie? Ta nemá čas.

Sedím v kuchyni a přemýšlím, kde se to pokazilo. Kdy jsme si přestaly být blízké? Kdy se z našeho přátelství stala jednostranná záležitost? Vždycky jsem byla ta silná, ta spolehlivá. Ale teď už nemůžu. Potřebuju obejmout, slyšet: „Neboj, bude líp.“

Zkouším jí napsat zprávu: „Lucko, prosím tě, můžeme se sejít? Fakt tě potřebuju.“ Odpověď přijde až večer: „Promiň, tento týden to fakt nedám. Snad příště.“

Další dny jsou jako v mlze. Chodím do práce, vařím Barče večeře, snažím se neusnout v tramvaji cestou domů. Všude kolem mě jsou lidé – kolegové v kanceláři, sousedé ve výtahu – ale já jsem sama. Nikdy jsem si nemyslela, že samota může tak bolet.

Jednou večer mi Barča řekne: „Mami, proč pořád brečíš?“ Zaskočí mě to. „Nebrečím…“ začnu lhát, ale ona jen protočí oči a zabouchne se v pokoji. Připadám si jako nejhorší matka na světě.

O víkendu mě máma pozve na oběd. Sedíme u stolu a ona začne: „Jano, musíš být silná kvůli Barče. Nemůžeš se takhle litovat.“ Snažím se jí vysvětlit, jak moc mě to bolí – nejen Tomášova zrada, ale i to prázdno po Lucii. Máma jen pokrčí rameny: „Lidi se mění.“

Večer si pustím staré fotky – já a Lucie na maturitním plese, na Karlově mostě při výletu do Prahy, na chalupě u její babičky v jižních Čechách. Tolik smíchu, tolik slibů o věčném přátelství.

Rozhodnu se jí zavolat ještě jednou. Tentokrát to zvedne hned.

„Lucko…“ začnu opatrně.

„Jani, prosím tě…“ skočí mi do řeči unaveně. „Já fakt nemám čas řešit tvoje problémy. Mám svých dost.“

Na chvíli je ticho.

„Víš co?“ řeknu tiše. „Já už asi nechci být jen ta tvoje vrba.“

„Co tím myslíš?“ ozve se překvapeně.

„Že když potřebuješ ty mě, jsem tu vždycky byla. Ale když potřebuju já tebe… tak nejsi nikde.“

Lucie mlčí dlouho. Pak řekne: „To není fér…“

„Možná není,“ odpovím a zavěsím.

Ten večer poprvé za dlouhou dobu nebrečím. Je mi smutno, ale zároveň cítím zvláštní klid. Možná je čas začít myslet i na sebe.

Začnu chodit na jógu do místního centra – poprvé po letech dělám něco jen pro sebe. Seznamuju se s novými lidmi – s Hankou z účetnictví nebo s Petrou od sousedů. Není to stejné jako s Lucií – zatím – ale aspoň nejsem úplně sama.

Jednou potkám Lucii v supermarketu. Vypadá unaveněji než kdy dřív. Jen krátce kývne hlavou a jde dál.

Doma večer přemýšlím: Co vlastně znamená být opravdový přítel? Je přátelství o tom dávat bez nároku na oplátku? Nebo má člověk právo čekat podporu i zpět?

Možná jsme si s Lucií byly blízké jen proto, že jsem byla vždycky ta silnější… A možná je čas najít sílu sama v sobě.

A co vy? Zažili jste někdy pocit zrady od nejbližšího člověka? Myslíte si, že opravdové přátelství může přežít všechno?