Když přátelství bolí: Příběh o ztrátě a poznání skutečné hodnoty vztahů

„Takže už nemáš čas ani na kafe?“ Evin hlas zněl v telefonu ostřeji než kdy dřív. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Evo, víš, že teď mám doma maminku po mrtvici. Potřebuje mě. A taky…“ Nedopověděla jsem. Věděla jsem, že to nemá cenu. Eva už mě neposlouchala.

Znaly jsme se přes čtyřicet let. Byly jsme spolužačky na ekonomce v Plzni, pak jsme obě nastoupily do stejného účetního oddělení v podniku na Slovanech. Prožily jsme spolu první lásky, svatby, porody i rozvody. Byla mojí svědkyní na svatbě, já její. Když se jí narodila dcera Jana, stala jsem se její kmotrou. Vždycky jsme si říkaly, že jsme jako sestry.

Jenže teď, když jsem potřebovala oporu já, Eva se začala vzdalovat. Nejdřív to byly jen krátké odpovědi na zprávy. Pak přestala volat úplně. A když jsem jí jednou navrhla, že bychom si mohly dát kafe u mě doma, protože nemůžu maminku nechat samotnou, odpověděla jen: „To není ono. Už to není jako dřív.“

Začala jsem si všímat, že mě obchází i na společných setkáních s bývalými kolegyněmi. Když jsem přišla do kavárny U Anděla, seděla už s ostatními a smála se něčemu, co jsem neznala. Když jsem si sedla vedle ní, jen pokývla hlavou a dál se bavila s Lenkou o dovolené v Chorvatsku.

Jednou večer jsem to nevydržela a napsala jí dlouhou zprávu. Popsala jsem jí, jak moc mi chybí naše rozhovory, jak těžké je pro mě teď všechno zvládat bez její podpory. Odpověděla až druhý den ráno: „Promiň, mám teď taky hodně starostí. Myslím, že jsme se prostě posunuly každá jinam.“

Seděla jsem dlouho nad tím jedním řádkem a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždyť jsme si slibovaly, že budeme stát při sobě za každých okolností! Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem jí pomáhala s dcerou, když byla malá a Eva musela do práce. Na to, jak jsem jí půjčila peníze na opravu auta, když její muž odešel za jinou. Na všechny ty noci, kdy jsme spolu seděly u vína a smály se až do rána.

Začala jsem si klást otázku: Bylo naše přátelství skutečné? Nebo to byla jen výhodná dohoda? Když Eva potřebovala pomoct s účetnictvím své nové firmy, byla jsem tu. Když potřebovala pohlídat Janu nebo poradit s rozvodem, byla jsem tu. Ale teď, když já potřebuju obejmout nebo jen vyslechnout… není tu nikdo.

Moje dcera Klára si toho všimla první. „Mami, proč pořád čekáš na někoho, kdo tě očividně nechce ve svém životě?“ zeptala se mě jednoho večera u večeře. „Protože… protože je to Eva,“ odpověděla jsem tiše.

Začaly se mi vracet vzpomínky na dětství v malém bytě na Borech, kde jsme s Evou hrály Člověče nezlob se a snily o tom, jak jednou budeme mít velké rodiny a společné chalupy na Šumavě. Všechno to najednou působilo tak vzdáleně a nereálně.

Jednoho dne mi zavolala Lenka. „Hele, slyšela jsi o Evě? Prý si našla nového přítele a plánuje se stěhovat do Prahy.“ Zasmála se tím svým typickým způsobem, ale mě to bodlo u srdce. Tak proto už nemá čas? Protože má nový život?

Začala jsem být podezřívavá i vůči ostatním kamarádkám. Nejsou všechny naše vztahy jen transakce? Pomůžu ti dnes já, zítra pomůžeš ty mně? Kde je ta opravdová blízkost?

Maminka se zhoršovala a já trávila většinu dní doma. Občas mi zavolala Klára nebo syn Petr z Brna, ale jinak bylo ticho. Večer jsem sedávala u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jestli má cenu ještě někomu věřit.

Jednou večer mi přišla zpráva od Evy: „Promiň mi všechno. Asi jsem byla sobecká. Ale prostě už nevím, jak dál.“ Dlouho jsem na ni koukala a nevěděla, co odpovědět.

Odpustit? Zapomenout? Nebo si konečně přiznat pravdu?

Druhý den ráno mi zazvonil telefon. Byla to Eva. „Můžeme se sejít?“ zeptala se nejistě.

Sešly jsme se v té samé kavárně U Anděla jako vždycky. Seděla naproti mně a vypadala unaveněji než kdy dřív.

„Víš,“ začala tiše, „já prostě neumím být oporou někomu jinému. Vždycky jsi tu byla ty pro mě… a já nevím, jestli to vůbec umím vrátit.“

Dívala jsem se na ni dlouho mlčky. Najednou mi došlo, že celý náš vztah byl opravdu jednostranný – ale nejen její vinou. I já jsem si zvykla být ta silná, ta co pomáhá a nikdy nic nechce zpět.

„Možná jsme obě udělaly chyby,“ řekla jsem nakonec. „Ale víš co? Já už nechci být jen někdo do počtu.“

Eva sklopila oči a já cítila zvláštní úlevu – jako by ze mě spadl těžký kámen.

Dnes už vím, že některá přátelství jsou jen dočasná a některá nás mají něco naučit – třeba i to, že musíme myslet taky na sebe.

Ptám se vás: Zažili jste někdy podobné zklamání od blízkého člověka? Jak jste se s tím vyrovnali?