Když pravda bolí: Příběh zrady, přátelství a jednoho dítěte

„To není možné…“ šeptla jsem, když jsem poprvé spatřila malou Aničku v Katčině náručí. Byla jsem v porodnici, abych podpořila svou nejlepší kamarádku, která právě přivedla na svět své první dítě. Všichni kolem nás byli šťastní, smáli se a gratulovali. Jen já jsem zůstala stát jako přimražená. V těch drobných očích, které se na mě zadívaly s nevinnou zvědavostí, jsem poznala něco důvěrně známého. Něco, co mě bodlo přímo do srdce.

Katka si toho všimla. „Jsi v pořádku, Leni?“ zeptala se tiše a pohladila mě po ruce. Přinutila jsem se usmát, ale uvnitř mě to drásalo. „Jasně, jen… je nádherná.“

Celý den jsem byla jako na trní. Když jsem večer přišla domů, Marek seděl u televize a ani nezvedl oči od obrazovky. „Jak to šlo?“ zeptal se bez zájmu. „Katka i malá jsou v pořádku,“ odpověděla jsem stroze a šla do koupelny. Tam jsem se opřela o umyvadlo a zírala na svůj odraz. V hlavě mi běžely obrazy – Marek, Katka, jejich smích na oslavách, jejich pohledy, které jsem dřív považovala za nevinné.

Nedalo mi to spát. Další dny jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že si jen něco namlouvám. Ale čím víc jsem Aničku vídala, tím víc jsem v ní viděla Marka – jeho oči, jeho úsměv, dokonce i ten drobný dolíček na bradě. Začala jsem být posedlá hledáním důkazů. Prohlížela jsem staré fotky z dovolených, vzpomínala na večery, kdy jsme byli všichni spolu. Najednou mi docházely věci, které jsem dřív přehlížela – Katčiny pohledy na Marka, jejich společné vtípky, které mi tehdy připadaly neškodné.

Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Marku,“ začala jsem opatrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Zvedl oči od mobilu a kývl. „Máš pocit, že jsme šťastní?“

Pokrčil rameny. „Asi jo. Proč?“

„Jen tak…“ zalhala jsem. Ale v noci jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli vedle něj a přemýšlela, jestli mám právo vědět pravdu. Jestli mám právo rozbít všechno jen kvůli svému podezření.

Nakonec to za mě rozhodl osud. Jednoho dne mi Katka zavolala a poprosila mě, jestli bych jí nemohla pohlídat Aničku, protože musí k lékaři. Souhlasila jsem a když mi malou předávala, podívala se mi dlouze do očí. „Děkuju ti, Leni. Vím, že ti můžu věřit.“

Když Anička usnula v postýlce, sedla jsem si k ní a rozplakala se. Byla tak nevinná… A já měla pocit, že jí musím chránit před světem plným lží.

Večer přišel Marek domů dřív než obvykle. Když viděl Aničku spící v postýlce, zarazil se. „Čí je to dítě?“ zeptal se překvapeně.

„Katčina,“ odpověděla jsem a sledovala jeho reakci. Na okamžik mu cukly koutky úst – byl to ten samý úsměv, který měla Anička.

„Marku,“ řekla jsem tiše, „musím se tě na něco zeptat. Prosím tě o upřímnost.“

Ztuhl. „O co jde?“

„Je Anička tvoje dítě?“

Nastalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Marek zbledl a sklopil oči.

„Leni… já…“ začal a hlas se mu zlomil. „Bylo to jen jednou. Byli jsme opilí po té oslavě tvých narozenin… Nechtěl jsem ti ublížit.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět pod nohama. „A Katka? Ví to?“

Zavrtěl hlavou. „Nechali jsme to být. Mysleli jsme si, že to nikdy nevyjde najevo.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo – vztek, smutek i lítost nad tím malým človíčkem v postýlce.

Dny poté byly jako zlý sen. Katka si všimla mé změny a jednoho dne mě pozvala na procházku do Stromovky.

„Leni,“ začala opatrně, „co se děje? Jsi poslední dobou jiná.“

Zastavila jsem se a podívala se jí do očí. „Katko… já už to nemůžu dál tajit. Vím o tobě a Markovi.“

Zbledla a rozplakala se. „Chtěla jsem ti to říct tolikrát… Ale bála jsem se tě ztratit.“

Seděly jsme spolu na lavičce a plakaly obě. Najednou bylo všechno venku – všechny lži i bolest.

Marek se odstěhoval k rodičům a já zůstala sama v našem bytě plném vzpomínek. Katka mi psala dlouhé zprávy o tom, jak jí je líto všeho, co se stalo. Já jí odpovídala stroze – potřebovala jsem čas.

Nejtěžší bylo rozhodnout se, co dál. Odpustit? Začít znovu? Nebo všechno zahodit?

Jednoho večera jsem seděla sama u okna a dívala se na světla Prahy pod sebou.

„Je možné začít znovu? Dá se ještě někomu věřit? Nebo jsme všichni jenom lidé plní chyb?“