Když přišel účet za svatbu: Láska na zkoušce

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem držela v ruce fakturu za naši svatbu. Čísla na papíře se mi rozmazávala před očima a v hlavě mi bušilo. Tomáš stál vedle mě, mlčel a nervózně si mnul ruce. V kuchyni bylo dusno, i když venku bylo sychravé březnové odpoledne.

„Lucie, já vím, co jsme slíbili, ale situace se změnila,“ řekla máma a sklopila oči. Táta seděl naproti, tvářil se provinile a upřeně zíral do stolu. „Přišla jsem o práci, víš to. A tátovi snížili plat. Prostě to teď nejde.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Celý život mi rodiče říkali, že až se budu vdávat, postarají se o všechno. Že svatba bude krásná, že nemusím mít strach. A teď, když už jsme měli zamluvený sál v hotelu na Malé Straně, kapelu, fotografku, dokonce i svatební šaty, mi řekli, že na to nemají.

Tomáš se nadechl. „Můžeme to nějak zvládnout sami. Třeba zrušíme hostinu, nebo pozveme míň lidí.“

„To nemůžeme!“ vykřikla jsem. „Všechno už je domluvené! Co řekneme babičce? Co řekneme všem těm lidem?“

Máma se rozplakala. „Promiň, Lucko. Kdybych mohla, dala bych ti všechno na světě.“

Odešla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak to zvládneme? Proč se tohle děje zrovna nám? Proč teď, když jsem konečně šťastná?

Tomáš za mnou přišel. „Lucko, hlavně klid. Nějak to vymyslíme. Nejde přece o svatbu, ale o nás dva.“

„To se ti řekne,“ odsekla jsem. „Tvoje rodiče mají peníze, nikdy jste nemuseli řešit takové věci.“

Tomáš se zamračil. „To není fér. Moji rodiče nám taky nepřispějí, víš to dobře. A já na tohle nemám. Můžeme si půjčit, nebo prostě udělat menší svatbu.“

Mlčela jsem. V duchu jsem si představovala, jak budu muset volat do hotelu a rušit rezervaci. Jak budu vysvětlovat kamarádkám, proč nebude velká hostina. Jak se na mě budou dívat příbuzní, kteří už se těšili na oslavu.

Další dny byly plné hádek a napětí. Máma se mi vyhýbala, táta chodil domů později než obvykle. Tomáš byl nervózní, začal být protivný i kvůli maličkostem. Jednou večer jsme se pohádali kvůli tomu, že jsem koupila dražší kytici na stůl. „Musíš už konečně pochopit, že nemáme peníze na zbytečnosti!“ křičel na mě.

„A ty musíš pochopit, že jsem o téhle svatbě snila celý život!“ vrátila jsem mu to.

Jednou jsem zaslechla, jak si máma s tátou v noci šeptají v kuchyni. „Možná jsme jí neměli nic slibovat,“ říkala máma. „Ale kdo mohl tušit, že přijdu o práci? Chtěla jsem, aby byla šťastná.“

„Já vím,“ odpověděl táta. „Ale Lucka musí pochopit, že život není pohádka.“

Druhý den jsem šla do práce s kruhy pod očima. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Kamila, moje nejlepší kamarádka, se mě zeptala: „Co se děje, Lucko? Vždyť máš mít svatbu, měla bys být šťastná.“

„To bych měla,“ povzdechla jsem si. „Ale všechno je jinak. Rodiče mi nemůžou pomoct, nemáme peníze. Asi budeme muset všechno zrušit.“

Kamila mě objala. „Hele, na svatbě nezáleží. Důležité je, že se máte rádi. Já bych klidně šla na svatbu do parku s chlebíčkem v ruce, hlavně když tam budeš ty a Tomáš.“

Její slova mě trochu uklidnila, ale pořád jsem cítila hořkost. Proč já nemůžu mít to, co ostatní? Proč musím pořád něco řešit?

Jednoho večera jsme s Tomášem seděli u něj doma a mlčeli. Najednou řekl: „Lucko, já tě miluju. Ale mám pocit, že ti jde víc o tu svatbu než o mě.“

Zamrazilo mě. „To není pravda! Jenom jsem chtěla, aby to bylo hezké. Pro nás oba.“

„Ale za jakou cenu?“ zeptal se tiše. „Stojí ti to za to? Chceš se vdávat v napětí a hádkách?“

Rozplakala jsem se. „Nevím. Já už nevím nic.“

Dlouho jsme mlčeli. Nakonec jsem řekla: „Možná bychom měli všechno zrušit. Nebo to udělat jen v kruhu rodiny. Bez hostiny, bez hotelu, bez všeho.“

Tomáš mě vzal za ruku. „To je to, co chci. Chci si tě vzít, a je mi jedno kde. Hlavně, že budeme spolu.“

Druhý den jsme to oznámili rodičům. Máma brečela, ale tentokrát štěstím. Táta mě objal a řekl: „To je rozumné rozhodnutí, Lucko.“

Svatbu jsme nakonec měli v malém sále na radnici, jen s nejbližšími. Kamila mi upekla dort, Tomášův bratr hrál na kytaru. Nebyla to pohádka, ale byla to naše svatba.

Dnes, když se dívám zpátky, vím, že to bylo správné rozhodnutí. Ale pořád mě někdy napadá: Proč je v Česku tak těžké mluvit o penězích v rodině? A proč tolik lidí pořád věří, že štěstí závisí na velké svatbě?