Když přišla faktura: Svatební noc plná slz a rozhodnutí

„To si děláte srandu?!“ vyhrkla jsem, když jsem v ruce držela fakturu od restaurace na 180 tisíc korun. Byla jsem v kuchyni u rodičů mého snoubence, kde jsme se měli sejít s jeho mámou a tátou, abychom doladili poslední detaily před zítřejší svatbou. Místo radostného plánování ale panovala v místnosti tíživá atmosféra.

„Evičko, my… my to prostě nezvládneme,“ šeptla Jana, maminka mého snoubence Tomáše, a sklopila oči. Tomáš stál vedle mě, bledý jako stěna. Jeho otec, pan Novotný, se díval z okna a mlčel.

„Ale vždyť jste říkali, že to zaplatíte! Pozvali jste celou vaši rodinu – tetičky z Brna, sestřenice z Ostravy… Všichni přijedou kvůli vám!“ hlas se mi třásl a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Tomáš mě vzal za ruku. „Evo, já jsem o tom nevěděl. Rodiče mi nic neřekli.“

„To je teď jedno,“ ozvala se Jana tiše. „Přišla nám exekuce na dům. Nemáme ani na zálohu.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Roky jsem snila o krásné svatbě v zámecké restauraci, kde by se všichni smáli a tančili až do rána. Všechno jsme plánovali společně – já, Tomáš i jeho rodiče. Moji rodiče přispěli na šaty a květiny, Tomášovi měli zaplatit hostinu. Jenže teď…

„A co mám říct své rodině? Co mám říct hostům? Že nemáme na jídlo?“ vyjela jsem zoufale.

Tomáš mě objal. „Něco vymyslíme. Hlavně spolu.“

Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché. Moje máma byla vždycky hrdá žena – když jsem jí zavolala a mezi vzlyky jí vysvětlila situaci, rozplakala se taky.

„Evičko, tohle si nezasloužíš. Ale my už víc nemáme…“

Seděla jsem pak sama v pokoji pro hosty a dívala se do stropu. V hlavě mi vířily otázky: Mám svatbu zrušit? Mám říct hostům pravdu? Nebo mám všechno zaplatit sama a zadlužit se na roky dopředu?

Druhý den ráno jsme s Tomášem seděli u stolu a mlčky popíjeli kávu. Do místnosti vešla Jana s červenýma očima.

„Promiňte mi to všechno… Chtěli jsme vám udělat krásnou svatbu, ale všechno se nám vymklo z rukou.“

Tomáš ji objal. Já jen seděla a cítila směs vzteku, smutku a bezmoci.

Odpoledne přijeli první hosté z Tomášovy rodiny. Všichni byli natěšení, smáli se a ptali se na program. Nikdo netušil, že za pár hodin možná nebude co jíst.

Večer jsme svolali rodinnou poradu. „Musíme být upřímní,“ řekl Tomáš rozhodně. „Nemáme peníze na hostinu. Pokud někdo může přispět, budeme vděční. Pokud ne, budeme muset svatbu udělat jinak.“

Nastalo ticho. Pak promluvila Tomášova teta Alena: „Já můžu dát dvacet tisíc.“

Přidala se i sestřenice Petra: „Já taky něco pošlu.“

Nakonec jsme dali dohromady dost peněz na skromnější večeři a dort. Nebyla to pohádková hostina, ale byli jsme spolu.

Svatba proběhla v komorním duchu. Místo drahých dekorací jsme měli polní květiny ze zahrady mé babičky. Místo kapely hrála Tomášova sestra na kytaru.

Večer jsme seděli s Tomášem na lavičce před restaurací a dívali se na hvězdy.

„Mrzí mě to všechno,“ řekl tiše.

Pohladila jsem ho po ruce. „Možná to tak mělo být. Aspoň víme, že spolu zvládneme i těžké chvíle.“

Ale někde uvnitř mě pořád hlodal pocit křivdy. Proč musím já nést následky cizích slibů? Proč se dospělí neumí postavit ke svým závazkům čelem?

Dnes už je to několik měsíců od svatby. S Tomášem jsme pořád spolu, ale vztahy s jeho rodiči jsou napjaté. Když přijde řeč na peníze nebo rodinné oslavy, všichni ztichnou.

Někdy si říkám: Co je důležitější – krásná svatba nebo upřímnost a důvěra v rodině? A dokážeme někdy odpustit těm, kdo nás zklamali nejvíc?